12
Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy
Obecně platí, že těm, kteří jsou postiženi a potřebují pomoc, je slušné skutečně pomoci. I když by občané měli být hlavním subjektem při prosazování a hodnocení ekvity, je nesporné, že k posílení ekvity zdravotnického systému mohou významně přispět státní, veřejné i soukromé organizace a instituce, a to např. splněním těchto tří podmínek: 1. Instituce státní a veřejné správy by měly zajistit pro všechny občany základní (postačující) zdravotní péči (ponejvíce v rámci základní zdravotní péče). 2. Stát, pojišťovny a veřejnoprávní orgány by měly v závažnějších případech umožnit rozumnou individuální zdravotní péči, která bude přihlížet k sociálním okolnostem. 3. Ústřední orgány by měly trvale usilovat o to, aby žádné z významných sociálních skupin (zejména osobám staršího věku a jinak znevýhodněným) se nedostávalo podstatně menšího podílu zdravotní péče. Ve většině evropských států se považuje za spravedlivé, aby zdravotnický systém zajistil stejný přístup ke zdravotnickým službám při stejném onemocnění, aby stejné potřebě zdravotnických služeb odpovídala jejich stejná spotřeba a zhruba i stejné náklady. Takový přístup však znamená, že ekvitu lze nahradit rovností. Ekvita znamená i přednost pro ty, kteří by v důsledku svého zdravotního stavu měli být spravedlivě preferováni. Ekvita znamená ve svém důsledku jednak spravedlivou možnost pro každého a jednak vhodnou pomoc pro ty, kteří jsou tak nebo onak znevýhodněni. Smyslem solidarity je posílit ty, jejichž možnosti jsou omezeny a které by nepříznivé podmínky mohly vážně ohrozit. Garance ekvity ve zdraví a zdravotnických službách v naší republice vychází především ze zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod. Velký význam v uvedené souvislosti má také realizace cílů národní strategie Zdraví 21 SZO a Národní akční plán sociálního začleňování. Za určitou záruku zajištění ekvity lze dále považovat existující systém veřejného zdravotního pojištění s široce vymezeným okruhem pojištěnců a rozsahem z veřejných prostředků hrazené zdravotní péče.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181506
Demografický vývoj a stárnutí populace
13
13
Demografický vývoj a stárnutí populace
Podle demografické prognózy zpracované Českým statistickým úřadem bude v roce 2050 žít v České republice přibližně půl milionu občanů ve věku 85 a více let (ve srovnání s 101 718 v roce 2006) a téměř tři miliony osob starších 65 let (31,3 %). Naděje dožití při narození bude v roce 2050 činit 78,9 let pro muže a 84,5 pro ženy (oproti 73,4 let pro muže a 79,7 let pro ženy v roce 2006). Předpokládá se, že v období let 2000 až 2050 se v hospodářsky vyspělých zemích zvýší podíl lidí ve věku 80 a více let třikrát, avšak počet stoletých a starších 15,5krát. Lepší zdraví a delší život jsou významné hodnoty samy o sobě. Společnost, v níž jsou lidé zdravější, vzdělanější a žijí déle, představuje příležitost pro ekonomický a sociální rozvoj. Prodloužení střední délky života znamená, že v průměru máme všichni možnost prožít delší život, mít déle vztah se svými rodiči a být déle oporou pro své děti či vnuky. Tento přínos nelze měřit pouze ekonomickými kritérii. Zdraví a kvalita života ve vyšším věku jsou do značné míry podmíněny životními podmínkami, událostmi a rozhodnutími v dětství a dospělosti, včetně životního prostředí a životního stylu. Celoživotní přístup ke zdraví znamená věnovat pozornost specifickým rizikům v kritických fázích života a zaměřit se na specifické potřeby v různém věku. Přestože celoživotní přístup klade důraz na prevenci, nezbytné je také přijetí adresných opatření k nápravě a kompenzaci již vzniklých poruch a rizik. Zdraví a kvalitu života lze ovlivnit a zvýšit v každém věku. Celoživotní přístup je třeba uplatnit nejen v oblasti zdraví, ale také vzdělávání, zaměstnatelnosti, bydlení, hmotného zabezpečení nebo sociální participace.
13.1
Problematika zdravotně sociální péče a prevence ve stáří
Asi třetina geriatrických pacientů, zvláště mladí senioři, nevyžaduje při hospitalizaci více než standardní zdravotní péči používanou u osob mladšího věku. Zhruba druhá třetina je podle zahraničních zkušeností přijímána do nemocnice pro ztrátu soběstačnosti a pro nebezpečnost v domácím prostředí. Nemocniční pobyt nemůže obvykle u těchto nemocných přinést zlepšení funkčního stavu ani prognózy. Slouží převážně k zajištění péče ošetřovatelsko-sociální, která by mohla a měla 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181506
13
Výchova ke zdraví pro střední zdravotnické školy
být poskytována v ošetřovatelských centrech či v sociálních zařízeních nebo funkčním domácím prostředí. Hospitalizace může končit jen překladem do zařízení následné péče (tzv. sociální hospitalizace), nebo propuštěním do domácí péče. Zbylá třetina hospitalizovaných seniorů jsou praví geriatričtí pacienti, kteří jsou tak nemocní a natolik křehcí, že jsou indikováni pro pobyt na geriatrických odděleních. Propuštění geriatrických pacientů z ústavního zdravotnického zařízení se proto neobejde bez spolupráce se sociálními pracovníky, tj. bez návaznosti na sociální služby. Propuštění z nemocničního ošetřování by u křehkých geriatrických nemocných nemělo být událostí nahodilou, ale výsledkem cílevědomého zdravotně sociálního procesu. Jeho cílem by měla být nejen prostá zabezpečenost osoby v domácím prostředí či v ústavní péči, ale promyšlené sociální začlenění nemocného do běžného civilního prostředí. Rozhodujícím faktorem propuštění je proto fungující integrovaná zdravotně sociální péče. V tomto procesu hraje zdravotní sestra společně s ošetřujícím lékařem a následně také se sociálním pracovníkem významnou roli při zjišťování a zajišťování zdravotně sociálních potřeb a péče. Profese zdravotní sestry především v primární péči je velice náročná. Vyžaduje vysoké odborné i lidské kvality, které se uplatní právě při styku s geriatrickými pacienty.
13.2
Zdravé stárnutí a preventivní péče ve starším a pokročilém věku
Primární prevenci je nutné prosazovat v životě člověka co nejdříve. Již v útlém dětství je zapotřebí např. vysvětlovat návyky zdravého způsobu života a stravování. V preventivní péči o člověka ve starším a pokročilém věku, charakterizovaném experty WHO hranicí 60–74 let a 75 a více let, se kombinují prostředky primární, sekundární a terciární prevence, se zdůrazněním významu prevence sekundární a rehabilitační péče, s cílem zajistit komplexní zdravotně sociální péči o zdravotně postižené občany a předejít tak vzniku závislosti, nesoběstačnosti, nebo ji maximálně oddálit a tím tak předejít trvalému umístění v ústavním zařízení. V této souvislosti je nutné neustále připomínat a zdůrazňovat cíle sekundární prevence, jako jsou vyhledávání nemocí v iniciálních stadiích, včasnou diagnostiku, včasné zahájení účinné terapie celo100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181506