Zajištěné fondy stojí za hřích Ale není to jen jednodušší administrativa a širší možnost rozložení rizik, co podílové fondy klientům nabízejí. Pro investora je obzvlášť zajímavá ještě jedna vychytávka, kterou podílový fond nabízí. Totiž tzv. zajištěný fond. Zatímco investici do akcií nebo dluhopisů může do značné míry nasimulovat individuální investor sám, zajištěný fond nasimulovat hned tak nemůže. Pokud tedy nevládne pár miliony a znalostí fungování derivátů. Zajištěné fondy totiž garantují minimální (a obyčejně také maximální) zhodnocení vložené částky. Neboli garantují, že ztráta nebude v žádném případě větší než nějaké procento, alternativně minimální zhodnocení bude alespoň o nějaké procento. Výměnou za to ale také maximální zhodnocení nemůže být vyšší než nějaké jiné procento. A to je v dnešní nejisté době pro leckoho víc než vítaná sázka na jistotu. Těchto garancí dosáhne fond díky důmyslné kombinaci investic do podkladového aktiva (třeba akcie) a takzvané opce na tato aktiva (opce je jedním z finančních derivátů). Podobně si za použití opcí může sestavit portfolio každá banka nebo větší podnik; drobný klient však ne, protože k tomu prostě nemá dost peněz. K tomu, aby fond mohl garantovat minimální návratnost investice, musí tedy nakoupit takzvané finanční opce, které se však vypisují na určité předem dané období. Jen na toto období je pak garantován minimální výnos. Proto je vždy před zahájením činnosti fondu vyhlašováno tzv. „upisovací období“. Vstup do zajištěného fondu je většinou možný pouze v upisovacím období, které trvá zpravidla jeden až tři měsíce před „spuštěním“ fondu. Takže mějte oči na stopkách!
Umělecké sbírky a spol. Markéta Šichtařová
Umělecké či různé další sbírky jsou vhodné coby zabezpečení na důchod pro toho, kdo: zz věci rozumí ve větší než malé míře; zz věc je mu současně koníčkem;
98
Všechno je jina k Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181497
1
zz je jakéhokoliv věku; zz investuje ještě nějakým záložním způsobem.
Čas od času dělám rozhovor s nějakou (pokud možno ekonomickou) celebritou. A jedna z mých otázek zní vždy stejně: „Představte si, že vám věnujeme 1 milion korun pod podmínkou, že jej musíte jakkoliv investovat. Jaká bude nejspíš vaše volba?“ Celkem pravidelně se mezi odpověďmi objevují akcie, nemovitosti či vzdělávání. Že známá první sexuální koučerka v ČR Julie Poupětová je poněkud postižená svým oborem a 1 milion korun by investovala do „sexuálního vzdělávání“, mne taky moc nepřekvapilo. (Neptejte se, co pohledávala mezi ekonomickými celebritami.) Ale čas od času je možno slyšet i odpověď mimořádně propracovanou. Občas totiž respondent touží investovat tu do sbírky obrazů, tu do starožitného nábytku. I mně by se líbila třeba taková sbírka veteránů Porsche nebo Jaguár – má to ale jeden háček. Když pominu pořizovací náklady, které zdaleka ne u každé sbírky nutně musí být hned likvidační, jde o to, že věci musíte rozumět. A to pokud možno víc než koza petrželi. Proto si investice do umění nikdy nezíská širokou popularitu. Investor do umění sice bude mít zdánlivý klid na duši, jelikož se nemůže stát, že po krachu finanční instituce zůstane s bez(cennými) papíry. Ale draze koupený obraz mu může kdokoliv ukrást, může mu shořet, může mu ho rozklovat domácí mazlíček-papoušek, může mu ho jiný mazlíček vzteky prorazit pěstí coby pomstu za pohlavek za kouli z matematiky a nakonec po dvaceti letech majitel zjistí, že vsadil na špatného koně a umělec je zapomenutý v propadlišti dějin. Neboli že jeho obraz je bezcenný. Prostě ne každý je znalcem umění. A investice do sbírek umění či starožitností coby zabezpečení na důchod má smysl jen pro toho, komu je taková sbírka zároveň koníčkem. Investice do umění můžeme v zásadě rozdělit na dvě skupiny. Zaprvé, investor může nakoupit dílo renomovaného autora. Je s tím sice spojeno riziko nákupu plagiátu, ale to se dá obvykle eliminovat dostatečným prověřením. A koupí-li investor třeba Picassa, cena jeho investice zcela jistě dramaticky nepoklesne. Zadruhé, investor se může vrhnout na moderní umění s nadějí, že narazí na dílo, které se časem dočká uznání, a on tím pádem vysokého výnosu. Taková strategie je samozřejmě mnohem rizikovější než nákup díla od již známého autora. Je ale také potenciálně výnosnější. Mně nezbývá než s lítostí konstatovat, že na umění buňky nemám.
Pe n z i jn í re fo r ma
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181497
Podtrženo a sečteno… Markéta Šichtařová
Každý jsme jiný. Jeden tenký, druhý široký. Jeden mohovitý, druhý chudý. Jeden se nemusí bát o ztrátu příjmů, jiný má zaměstnání visící na vlásku. Každý má jiný vztah k riziku – někdo se nebojí riskovat a může si to vzhledem ke svým příjmovým poměrům i dovolit, jiný riskovat nechce či nemůže. A právě proto neexistuje něco jako univerzální doporučení pro každého, jak se připravit na důchod. Ale přesto můžeme naformulovat několik obecných tvrzení, ve kterých se investor může najít. Investor by se měl v první řadě snažit o pořízení vlastního bydlení. A když jej má, měl by se snažit co nejvíce hromadit a současně rozkládat do různých variant další investice. Pouze vlastní bydlení vede k minimalizaci nákladů na život ve stáří. Jakákoliv jiná investice představuje pouhou nadstavbu, která ve stáří zabezpečuje již jen dodatečný příjem. Maximalizovat tento dodatečný příjem může investor mnoha způsoby a vždy přitom porovnává očekávané riziko, výnos a likviditu. Čím více se investor blíží důchodovému věku, čím menší je jeho příjem anebo majetek, tím větší důraz by měl klást na nízkou kolísavost ceny a výnosu a na větší likviditu (tj. prodejnost či vypověditelnost investice). Takový člověk si totiž nemůže dovolit riskovat. To s sebou ale také bohužel nese nižší výnos. Naopak se vzdálenějším odchodem do důchodu, s větším již nashromážděným majetkem anebo s vyššími příjmy si může investor dovolit více riskovat, tudíž může volit i investice méně likvidní a s větší cenovou kolísavostí – která nabízí i potenciálně větší výnos (anebo ztrátu). Každopádně z poměru trojice ukazatelů likvidita – výnos – riziko nevycházejí penzijní fondy zrovna nejlépe. Reálný výnos penzijních fondů je srovnatelně malý jako například u stavebního spoření anebo u státních dluhopisů, ale současně likvidita je menší a riziko větší. Jediným argumentem pro účast ve druhém pilíři by tak mohlo být, že účastí ve druhém pilíři se nám celkově v důchodu zvýší příjmy ve srovnání se situací, kdy zůstaneme závislí jen na pilíři prvním.
100
Všechno je jina k Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181497