vitráÏe_OK.qx4
7.11.2005
15:36
Stránka 98
Tvarování skla
Tvarování plochého skla určeného pro uzávěry oken je způsob, jak vytvořit rovnocennou náhradu barevného okna tam, kde barva není žádoucí především z důvodů osvětlení. Na rozdíl od leptání a pískování se zde sklo tvaruje třemi různými způsoby: promyšlenou deformací skla teplem, skládáním reliéfu lepením vrstvených přířezů nebo skládáním silných desek, jejichž reliéfní povrch je tvarován broušením. Uvedené způsoby se používají rovněž pro dekorativní okenní uzávěry jako svébytný výtvarný postup, a to v moderní architektuře i v architektuře historické. Ve všech případech vzniká skleněný panel nepravidelné tloušťky a nepravidelně deformované plochy, jejíž reliéf se rozptylováním procházejícího světla zajímavě opticky uplatňuje.
Princip a užití Užití vitraje v současné architektuře se soustřeďuje spíše na monumentální dekorativní prvky. Přestože u monumentální vitraje je výtvarné působení nadřazeno nad hlavní funkci okna – přivádět do prostoru denní světlo, nevyhneme se při zasklívání historických budov spojení uměleckého ztvárnění i s touto důležitou funkcí. Omezené rozměry historických okenních otvorů jsou totiž někdy jedinými zdroji denního světla v daném prostoru. Zasklení zde proto buď vychází jen z nebarevného čirého nebo mdlého skla, působícího pouhou kresbou
olověné sítě, nebo využívá skladbu skel s různým opracováním či vzorováním povrchu. Ve funkcionalistické architektuře 30. let minulého století byly takové vitraje z různě vzorovaných skel velmi oblíbeny. Dnes je však výběr skel se vzorovaným povrchem velmi malý, nehledě na to, že dostupné strojní vzory většinou nevyhovují záměru a významu práce. U skleněných tabulí malých oken, která nedovolují uplatnit jako výtvarný prvek olověnou síť, dáme plně vyznít jejich potencionální plasticitě. Vedle leptu a pískování (viz výše) se v současné době uplatňují individuální techniky tvarování plochého skla. Využívá se jeho základní vlastnosti – přechodu do polotuhého stavu působením odpovídající teploty. Teplem změklá tabule se přizpůsobí snadno podložce a přijme reliéf jejího povrchu. Nádavkem lze takto využít i lepivost povrchu skla při vyšší teplotě k jeho vrstvení, a tím i k vytváření vysokého reliéfu.
Zhotovení forem Jak již bylo řečeno, při tvarování skla se využívá toho, že žárem změklá tabule přijímá tvar podložky, na kterou je při zahřívání položena. Podložka zde tedy plní vlastně funkci formy. Musí být zhotovena z takové hmoty, která se nespojuje se sklem, popř. za vyšší teploty na sklo chemicky nepůsobí. I za velmi vysokých teplot
by měla být tvarově stálá a přitom optimálně zpracovatelná. K tomuto účelu se většinou používá šamotová hmota pojená sádrou nebo vodním sklem. Sádra zde slouží jen jako pojivo, zajišťující soudržnost a po jistou dobu i zpracovatelnost hmoty. Při přípravě formy bereme v úvahu skutečnost, že plasticita skla, úměrná teplotě v peci, má své meze, čemuž také musí odpovídat hloubka požadovaného reliéfu. Při příliš hlubokém reliéfu se sklo nežádoucím způsobem protáhne a podstatně zeslabí. Sklo nepřijme tvar formy, ale jen se deformuje. Také reliéf formy musí odpovídat chování skla v plastickém stavu – nesmíme vytvářet prohlubně s ostrými hranami, které změklá tabule skla přiléhající pomalu k povrchu formy nemůže vytvořit. Šamotová hmota, rozředěná sádrovým mlékem nebo vodním sklem, se po důkladném promíšení nanese v kašovitém stavu na rovnou podložku, ohraničenou vhodným rámem (ze dřeva nebo z hliníku) a upraví špachtlí tak, aby vytvořila destičku stejné tloušťky. Velikost formy volíme podle předpokládaného formátu skla, které má být tvarováno a samozřejmě také podle velikosti pracovního prostoru pece. Do šamotové hmoty vytváříme reliéf buď za mokra – vtlačováním různých předmětů, nebo za sucha – plochou řezbou špachtlí, dlátem nebo nožem. Hotovou formu podložíme plechem a necháme usušit. Po úplném zaschnutí ji v peci vyžíháme při teplotě 500 °C, aby se zbavila všech zbytků
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181486