98
ôTým snů
ché. Vøele doporuèuji knížky V. E. Frankla, Arnošta Lustiga, Liona Feuchtwangera, Konrada Lorenze. Mnoho tìlesnì nemocných pacientù v nemocnicích trpí nejenom bolestí fyzickou, ale i nedostatkem soukromí v nemocnièním zaøízení, nedostatkem informací, neúctou zdravotnického personálu vùèi klientovi/pacientovi.
Můžeš přeci jenom popsat jednotlivá patra? Velmi rád, Xavere. l
l
l
l
Na spodním patøe se nacházejí potøeby fyziologické. Patøí mezi nì vše, co potøebujeme, aby náš hardware fungoval. To je to skuteènì prvotní a základní, co je nutné pro tìlesné pøežití. Hned nad tímto základním patrem najdeme potøebu jistoty a bezpeèí. Jinými slovy, jde o pøirozenou lidskou touhu „mít svoje jisté“. Vìdìt, že v promìnlivých vlnách svìta pøeci jen existují záchytné body a klidné pøístavy. Závìtøí, krytá záda. O sociálních potøebách jsem více mluvil v pøedcházejícím textu o Eltonu Mayovi. Ono to slovo „sociální potøeby“ zní skuteènì nevlídnì, chladnì a technokraticky nehezky. Snad by nám pomohlo, kdybychom spíš mluvili o potøebì lásky a pøátelské vstøícnosti. Snad by nám to odhalilo víc z podstaty vìci. Uznání a vážnost patøí do ètvrtého patra. Pøirozenì chceme, aby nás druzí brali vážnì, aby projevovali uznání, povšimli si toho, co dìláme, vykonáváme pro druhé. Uznání a projevy vážnosti nám podporují a posilují sebeúctu, úctu k vlastní dùstojnosti. Jedná se o potøebu každého zdravého èlovìka. Jen v nìkterých pøípadech bažení po uznání a vážnosti nabere rysù pøepjatosti, narcismu, nafoukanosti, vynucování si nepøehlédnutelnosti, VIP syndromu. Snob si nenašel jiný zpùsob dosažení uznání, který by mu fungoval, než deklarování svého povýšenectví, nadutosti, úrovnì, nabubøelosti, levné vznešenosti. Nebohý Narcis má takový hlad po uznání, chvále, že svìt není schopen mu tuto nezavinìnou nenasytnost uspokojit. Proto Narcis zaèíná obdivem, slávou, sebeláskou, velikášstvím krmit sebe sama. Narcis nám mùže pøipomínat pohádku o Otesánkovi. Ten také spapal všechno kolem sebe. Podobnì Narcis. Zkonzumoval všechno uznání ve svém ekosystému a hladový, laèný vyráží do ulic na lov. Dost možná uloví nìkoho, kdo ho bude schopen a ochoten poplácávat po zádech. Pokud žádného dobrovolníka neuloví, zahrne nás Narcis pravým nefalšovaným narcistním vztekem, obvinìním, výèitkou, výtkou, kritikou. Nekøivdìme Narcisùm! Nìkdy Narcisùv ekosystém, žel, obsahoval tak málo pøirozeného a zdravého uznání, že Narcis, aby nezhynul depresí, musel se zaèít samozásobit pocity exkluzivity a tuzexovosti. Ale líèením zákoutí narcistní mysli bychom vyboèili z trasy našeho pojednání. Navrhuji uzavøít diskusi tím, že základní potøeba posílení sebeúcty skrze projevy uznání a vážnosti pøicházející z okolního svìta je zdravá, normální a prospìšná. Václav Klaus na otázku, která událost byla pro nìj v uplynulém roce nejradostnìjší, novináøùm odpovìdìl:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181446
Motivace je když…ô
99
„…èlovìku udìlá radost celá øada vìcí … když ho nìkdo pochválí, když dostane nìjaké ocenìní. Samozøejmì, že to zalichotí, když èasopis Time udìlá sbírku osobností, které za padesát let ovlivnily svìt, a požádá mì, abych napsal o Margaret Thatcherové. Kývnu, napíšu – a to ještì netuším, že vedle na stránce bude psát medailon o Helmutu Kohlovi George W. Bush, a že požádali i Chiraca, aby napsal o de Gaullovi. To si øíkám: ‚Hergot, mám tu sice vyvìšeny hromady cen, ale tohle je asi vìtší cena, než doktorát nevím ve které vìci.’ Nebo tøeba pøijedete do Øecka a zjistíte, že vydali vaši knihu v øeètinì, což by mne ve snu nenapadlo. Takových vìcí bych našel celou øadu…“ (R. Èásenský, Rozhovor Dnes, 2006, èíslo 52) Potøeba uznání a vážnosti je spoleèná nám všem. Byť u každého se projevuje v individuální podobì a síle. Tomáš Töpfer na otázku, zda bude rád, když mu lidé do konce života budou øíkat „pane senátore“, odpovìdìl: „Budu rád, když mi budou øíkat mým pøíjmením, protože to mi zbude. Ten titul ne. …mí vrstevníci mi øíkají Tomáši. A já na tom dokonce trvám. Mnì by ani nelichotilo, kdyby mi mìli øíkat pane senátore. Nepatøím mezi ty, kteøí lpí na svých titulech. Nezdá se mi to ani smysluplné v zemi, kde jsou všichni prezidenty nìjakých komor. V divadle mi hlavnì nikdo nesmí øíkat pane øediteli.“ (M. Eisenhammer, MF Dnes, 2007) l
Seberealizaci nacházíme až na samém vrcholku Maslowovy pyramidy. Seberealizace je pojem tak trochu tajuplný. Co to je? Maminka s tatínkem mne už pøed drahnou dobou zrealizovali, tak jaképak ještì seberealizování navíc? Abychom trochu více porozumìli tak obtížnému pojmu, jakým je seberealizace, bude tøeba sáhnout až k velkému mysliteli antiky Aristotelovi (384–324 pø. n. l). To, co je, vìtšinou ještì není tím, èím mùže být ve svém nejvyšším vývojovém stupni. Kus kamene u cesty ještì není nádhernou Danteho sochou. Byť ona možnost stát se unikátní sochou je v pustém kameni nìjak pøítomna. Žalud ještì není šumícím dubem. Pøesto za urèitých podmínek se z malého žaludu mùže stát mohutný, majestátný dub. V žaludu (stejnì jako v kameni) je už nìjak obsažena, skryta forma budoucího stromu èi sochy. Dobrým pøíkladem mùže být umìlec, skladatel. Zapisuje noty, sem tam si nìco pøehraje na klavíru. Krok za krokem se rodí symfonie, opera, rocková skladba. V jeho mozku je ukryto mnoho skladeb. Každý z nás, kdo èteme tyto øádky, máme v sobì (tak jako pecka strom) ukryto zcela osobní poselství, osobní misi, osobní a osobitou, zcela originální životní formu. Aristoteles tomuto našemu vnitønímu úèelu øíkával entelecheia. Snad to mùže být osobitý, originální, jedineèný úkol, který zde máme splnit. Úèel. Naše osobní mise. Entelecheia mùže být pøeložena i jako vnitøní puzení k seberealizaci. Stát se tím, èím se mám/mohu stát! Naplnit vlastní po-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181446
100 ôTým snů
slání, osobité urèení. To, kvùli èemu jsme sem pøišli do hmoty, tìla a svìta. Je to úkol, který máme naplnit. „V dítìti však existují i síly, které nemùže získat, natož je rozvíjet, uèením. Není zapotøebí, a ani to nelze, uèit žalud, jak se má zmìnit v dub. Dostane-li však šanci, rozvine své vlastní možnosti. Stejnì tak i lidský jedinec, dostane-li šanci, má tendenci rozvíjet své jedineèné lidské možnosti. Rozvine pak jedineèné životní síly svého pravého já: prùzraènost a hloubku svých citù, myšlenek, pøání, zájmù, schopnost èerpat ze svých vlastních zdrojù, sílu své vùle, zvláštní schopnosti a vlohy, které mùže mít, schopnost sebevyjádøení a schopnost vyjadøovat ve vztahu k druhým city. To mu posléze umožní najít vlastní soubor hodnot a životní cíle. Krátce øeèeno, nebude uhýbat z cesty a poroste v jednotì se sebou samým k seberealizaci.“ (K. Horney, Neuróza a lidský rùst, 2000)
Po vìtšinu života se od svého „osobního urèení“ (chcete-li, tak „seberealizace“) spíše vzdalujeme. Dìláme, co se od nás oèekává. Abychom nezklamali rodièe, bratry, sestry, sousedy, stranu a vládu. Dìláme, co je nezbytnì zapotøebí k pøežití a zaplacení pojistek, hypoték, odchovu dìtí, hašení požárù. Jen velmi volným krokem vystupujeme na výšinu seberealizace. Po té cestì si ujasòujeme odpovìdi na otázky: „Kdo jsem“, „Proè jsem tady“, „Co umím“, Co pøináším svìtu/rodinì/partì“, „Proè jsem špatný/dobrý“ apod. A možná si pak jednoho dne øekneme: „Dost! Staèilo! Už nechci dál jít známými cestami. Už se nechci køivit. Chci hrát vlastní hru. Už nechci být nástrojem, figurkou cizích her. Plnièem cizích pøání. Mám vlastní smýšlení, názory, pøesvìdèení, zkušenosti, nechci je tajit. Jsem jaký jsem! Buï mì ber, nebo nech být!“ Narodil se nový èlovìk. Kuøátko ostrým zobáèkem proklovalo ochrannou skoøápku sociální normality a banality. Stojí pøed námi mohutný dub s koøeny pevnì zapuštìnými do jádra zemì. Snad možná takhle bychom mohli popsat onu tajuplnou seberealizaci. Na každý pád, seberealizace je nìco víc, než to, že èlovìk dìlá vìci, které ho baví. Proces seberealizace vìtšinou nemusí bavit a zpùsobovat potìšení. Dokonce si nìkdy èlovìk mùže i øíkat: „Kéž bych dokázal držet pusu a krok, na všechno se vykašlat, hodit to za hlavu, udìlat malinký podrázek, slevit, tolik o všem nedumat“ apod. Vìtšinou si seberealizací pøidìláváme tìžkosti, komplikace, neshody. Zaèneme vyboèovat z bezkonfliktní a bezobsažné zóny šedivých myšek. Seberealizace nejsou láznì! Byť èím jsme v tomto procesu hloubìji zaangažováni, tím jsme se sebou spokojenìjší, vyrovnanìjší, vitálnìjší, vnitønì srovnanìjší. Je jasné, že pracovní prostøedí oceòující konformitu, absenci diskusí, nemožnost projevit vlastní názor, natož nìco pozmìnit k obrazu svému, nebude ve vìtšinì pøípadù prospívat takto pojatému procesu seberealizace. Mimochodem, k té seberealizaci patøí i vìdomí, že to, co dìlám, má nìjaký smysl, význam, že to je k nìèemu, nìkomu dobré, prospìšné. Že nedìláme obraty pro obraty, èísla pro èísla, prodeje pro prodeje.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181446