stojím u nedalekého stolu, abych obsloužila starší pár, nejdříve si všimnu těch prstů. Vypadají třikrát větší než prsty normálního člověka – jsou dlouhé, tlusté, jako z tvarohu. Obcházím své ostatní stoly – velmi náročnou skupinku čtyř obchodníků, další čtyřčlennou skupinu, tři muže a ženu, a ten starší pár. Leander nalil tlouštíkovi vodu a já mu dávám spoustu času na rozmyšlenou, než se u něj objevím. Dobrý večer, říkám. Čím vám mohu posloužit? Teda Rito, říkám ti, ten byl jako hora. V této otevírací části povídky se jako čtenáři setkáváme dokonce hned s několika postavami. Co je však extrémně zajímavé, to je způsob vyprávění. Vypravěčka nám sice podává informace o své profesi a o tlouštíkovi, ale přitom se dozvídáme celou řadu informací hlavně o ní samé. Mluví jednoduše a opakuje se. (Sedím s cigaretami nad kávou u své přítelkyně Rity a povídám jí o tom. Povídám jí tohle.) Způsob její řeči ji charakterizuje, zařazuje ji do určité socioekonomické skupiny. Vypravěčka navíc velmi citlivě vnímá vše kolem sebe a o své myšlenky se s námi dělí. Má určitý specifický způsob vidění světa, cítíme, že je to postava skutečná a opravdová. Vnímáme způsob, jakým přemýšlí. Umíme si ji docela dobře představit, máme pocit, že víme, kým takto postava je. Pokud se zaměříte na to, jakým způsobem jsou otevírány čtenářsky úspěšné povídky a novely, zjistíte, že ve většině případů se zaměřují na člověka a většina takových děl je o lidech. V mnohem menším množství se vyskytují díla, která se zaměřují na něco jiného než na lidi. Je to samozřejmě také možné, ale pokud byste se rozhodovali s čím a jak začít, radím zvolit spíše psaní o lidech (rozhodně alespoň pro začátek). Pojďme se znovu podívat, jak vypadalo první dějství povídky Ivana Klímy: Žena se vrací domů o půlhodiny později, než slíbila, a obává se, s jakou tváří ji její muž přijme. Muž má nemocné srdce, je už starší a úzkostlivě přísný, žena je ještě mladá, plná energie – touží ze všeho nejvíc po láskyplnosti, která je jí nad všechen řád. Teď vstoupí s úsměvem, kterým chce obměkčit mužovu zarputilost, ale muž se na ni ani nepodívá. Máte z tohoto textu pocit, že víte, kdo je ON a kdo je ONA? Umíte si je oba představit? Jsou to pro vás individuality? Připadají vám skutečné? Myslíte, že byste takové lidi mohli skutečně potkat někde na ulici? Jistě že ano. I když je tu použita jiná autorská perspektiva ve vyprávění a jiný vyjadřovací způsob, autor dosahuje stejného výsledku jako Raymond Carver ve výše uvedené ukázce. Je-li postava, která se objeví v prvním dějství, skutečnou individualitou, pak máte obrovskou šanci čtenáře zaujmout. Pojďme se podívat, jak by to vypadat nemělo. Jak vypadá postava, která není individualitou? Přibližně takto: Na rande přijela celá natěšená. Na sobě měla tmavě modrý kabátek a sukni v podobném odstínu, k tomu zvolila černé lakovky. V ruce svírala kabelku, co dostala od táty k Vánocům. Venku bylo poměrně chladno a čekání na Vojtu bylo nekonečné. Prsty na rukou měla zkřehlé zimou a pomalu se jí začínal dostávat mráz i do těch černých lakovek. Proč si nemohli dát rande někde v teple? Nakonec se rozhodla počkat na Vojtu v blízké restauraci. Nakonec, nápis na dveřích k tomu vyzýval: „U nás je posezení vhodné pro každou příležitost!“ Proč by to tedy nemohlo být vhodné místo pro rande? Když vešla, ovanul ji teplý vzduch a vůně horké čokolády. Neváhala a usedla ke stolku u okna. Začala si prohlížet pestrobarevný jídelní lístek. Cítila, jak jí proudí krev do zkřehlých prstů na ruce. Objednala si a čekala.
98
Tvůrčí psaní pro každého 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181445
MĚLI BYSTE VĚDĚT
Pro první dějství jsou velmi důležité dvě základní věci: postava musí být v integritě s hlavní dějovou zápletkou (tvoří s ní jednotný celek) a postava by měla být skutečnou individualitou. Čím kratší je literární útvar, tím dříve by měla hlavní postava nastoupit. Čtenář velmi potřebuje mít již v prvním dějství postavu, na kterou se může zaměřit.
Uvedená ukázka má 138 slov stejně jako ukázka z povídky „Tlouštík“ od Raymonda Carvera. I když autor v této ukázce podává celou řadu informací o postavě, co jste se o ní doopravdy dozvěděli? Jaká je? Víte něco o jejím způsobu vidění světa a vnímání? Víte něco o její povaze a zvyklostech? Víte něco o jejím společenském postavení, o věku, o profesi, o tom, co má nebo nemá ráda? Jaký je její vztah k Vojtovi? Záleží jí na něm? I když nám autor nabídl 138 slov, žádné z nich ve skutečnosti postavu necharakterizuje dostatečně přesně, abychom ji vnímali jako individualitu a dokázali si ji představit. Je docela dobře možné, že autor by to udělal později, problém je však v tom, že žádné „později“ nemusí nastat. Čtenář může text odložit dříve, než začne být zajímavý. Abychom si ukázali problémový přístup autora zcela konkrétně, podíváme se na text nyní po větách. V jednom sloupečku vždy najdete větu z textu, ve sloupečku vedle pak můj komentář.
Na rande přijela celá natěšená.
Čím přijela? Dopravní prostředek může postavu hodně charakterizovat i společensky zařadit. Že je natěšená, to nepřekvapí. Kdyby přijela na rande, na které se netěší, zaujala by čtenáře mnohem více.
Na sobě měla tmavě modrý kabátek a sukni v podobném odstínu, k tomu zvolila černé lakovky.
Je to značkové oblečení? Jaký to je materiál? Má na sobě boty za pět set nebo za tři tisíce? Má na sobě oblečení ze „sekáče“? Opět jde o výrazné charakterizující znaky postavy, ale nejsou tu uvedené, informace jsou příliš povrchní.
V ruce svírala kabelku, co dostala od táty k Vánocům.
Kdyby tu stálo, například, že „v ruce svírala kabelku Versace, co dostala od táty k Vánocům“, pak víme, že otec je bohatý člověk. Takhle zase nevíme nic.
Venku bylo poměrně chladno a čekání na Vojtu bylo nekonečné.
Tahle věta nám neříká celkem nic. Kdyby tu ale stálo, že „i kdyby bylo třicet pod nulou a ona tam stála jen v plavkách, čekala by na něj dál“, pak se hodně dozvíme o jejím vztahu k Vojtovi. Takhle jen víme, jaké je počasí. To je málo.
Prsty na rukou měla zkřehlé zimou a pomalu se jí začínal dostávat mráz i do těch černých lakovek.
Co nám to o ní říká? Že je jen jedna z mnoha, protože komu by nekřehly ruce a nohy, když je zima. My ale chceme přesný opak – vytvořit postavu, která bude individualitou.
Proč si nemohli dát rande někde v teple?
Mohli, ale proč nám to autorka říká? My jsme si to rande nenaplánovali. Jinak nám tento výkřik ale neříká vůbec nic a zajímavý také není.
Nakonec se rozhodla počkat na Vojtu v blízké restauraci.
Kolik lidí by udělalo totéž? Zřejmě hodně. Aby postava čtenáře zaujala, musí udělat něco, co neudělá většina lidí.
Jak doopravdy začít
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181445
Nakonec, nápis na dveřích k tomu vyzýval: „U nás je posezení vhodné pro každou příležitost!“
Kdyby tam ještě byla adresa, budu si myslet, že jde o reklamu. Ale teď vážně, pokud volíme detaily, pak to musí být smysluplné detaily. Tento mezi ně nepatří. Naopak postrádám alespoň nějaký detail, který by mi prozradil, co je to za restauraci, chybí charakteristika prostředí.
Proč by to tedy nemohlo být vhodné místo pro rande?
Klidně mohlo, ale jak dlouho to ještě bude autor stále omílat dokolečka?
Když vešla, ovanul jí teplý vzduch a vůně horké čokolády.
Překvapí nás to? Zaujme nás to? Co takhle, kdyby tam byla ještě větší zima než venku? To bych alespoň začala být zvědavá. Charakteristika prostředí tu je minimální, ale díky alespoň za tu vůni čokolády.
Neváhala a usedla ke stolku u okna.
A co z toho máme my, čtenáři? O tom, jak to na místě vypadá, nevíme vůbec nic.
Začala si prohlížet pestrobarevný jídelní lístek.
Už jen čekám, jestli se nedozvíme, co je v lístku napsané. Nuda a zase nuda. Nic nám to neříká a není to ničím zajímavé.
Cítila, jak jí proudí krev do zkřehlých prstů na ruce.
Tuto větu mohu považovat za první hlubší informaci o postavě – alespoň víme, že oběhový systém má zřejmě zcela v pořádku. Nic zajímavého na tom ale opět není.
Objednala si a čekala.
Představte si, že by tu bylo napsáno: „Objednala si a utekla.“ Tak to by mě zajímalo, chtěla bych číst dál. Takhle nevím, jestli ještě budu mít trpělivost čekat já – totiž na něco zajímavého.
A teď si takto rozebereme ukázku z povídky Raymonda Carvera: Sedím s cigaretami nad kávou u své přítelkyně Rity a povídám jí o tom.
Hlavní hrdinka je kuřačka a pije kávu. Jedná se o poměrně přesnou charakteristiku typu postavy.
Povídám jí tohle.
Hrdinka se opakuje, mluví v jednoduchých větách. Podle způsobu, jak „mluví“ ke čtenáři (jak vypráví), cítíme, že to bude asi „obyčejná holka“.
Nachyluje se jedna ospalá středa, když do mého úseku Herb usadí takového tlustého pána.
Začínáme tušit profesi hrdinky, i když ještě ne zcela zřetelně. Vidíme, že je hrdinka vnímavá (výraz „ospalá středa“) a že si všímá lidí kolem sebe. Bude to nejspíše kladná a citlivá hrdinka, protože používá výraz „tlustý pán“, což je výraz poměrně uctivý. Mohla by ho také nazvat tlusťochem, tlustoprdem, nebo i mnohem hůř. Není vulgární, není ani nevkusná nebo hrubá.
100
Tvůrčí psaní pro každého 2
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181445