Teorie a praxe řešení politických konf liktů
politickou stranu další alternativní stoupence, kteří od frakce očekávají pozitivní posun v politice dané strany. Klíčovým subjektem pro stanovení cílů společenského rozvoje jsou nicméně v demokratické společnosti politické strany. Ty v ideálním případě vyjadřují zájmy a hodnoty jednotlivých, více či méně početných vrstev společnosti, v méně ideální situaci zájmy svých členů, nebo dokonce jen stranické nomenklatury (strany jednoho muže na jedno použití). Stranický zájem je spojen se získáním výhodné mocenské a vlivové pozice dané politické strany jako předpokladu prosazení jejich zájmů. Prezentované zájmy mohou být reálné, iluzorní, virtuální, mohou být ve vztahu k jiným zájmům společné, souběžné nebo protikladné a někdy i antagonistické. Instrumentem prosazování politických zájmů je stát. Státní zájmy jsou opět v ideální verzi společné zájmy občanů daného státu na prosperitě a zajištění jejich bezpečnosti prostřednictvím a za pomoci státu coby mocenského orgánu. V realitě tomu tak ale ne vždy je. Podle liberální verze ideologie je stát neutrální ve vztahu k jedincům, a proto by měl svou činností sloužit zájmům všech nebo alespoň většině občanů. Podle socialistické ideologie, mající svůj původ u Rousseaua, stát slouží především zájmům ekonomicky dominujících vrstev, a proto jak jeho vnitřní, tak i vnější politika slouží primárně zájmům jen části společnosti. Stát coby mocenské centrum disponující prostředky donucení (armáda, policie, tajné služby) má monopol na silové řešení společenských konfliktů. V závislosti na pozici subjektů, které stát kontrolují, a jejich vztahu k dalším sociálním skupinám, lze jejich vzájemné konflikty řešit i dohodami zprostředkovanými či garantovanými autoritou státu. Jedním z častých problémů řešených státem jsou národní zájmy. Národní zájmy jsou spojeny s preferencemi národa, tj. společenství lidí se stejným jazykem, kulturou, historií a v moderní době i ekonomikou. Zájmem této komunity je nepochybně jejich prosperita a bezpečnost. V tomto smyslu je státní a národní zájem totožný, a tak to i chápe liberální ideologie. Mělo by to platit také v situaci multinárodních států či nově vznikajících celků typu EU, pokud se důsledně uplatní princip multikulturalizmu35, eventuálně na přechodnou dobu pozitivní diskriminace. Jiný pohled na situaci nabízí socialistická ideologie, která národnostní problematiku spojuje s třídním zájmem. Socialistická ideologie tvrdí, že vzhledem k tomu, že je státní zájem spojen s ekonomicky dominující
35 Multikulturalizmus – koexistence více národů respektujících svou svébytnost v rámci jednoho státu.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181430
Zainteresovanost stran v konf liktu
skupinou, nejen že nemusí reprezentovat národ, který tato skupina představuje, ale je málo pravděpodobné, že bude pohlížet na okolní státy nebo další národy uvnitř státu jako na rovnocenné subjekty, což znamená, že konflikty se budou řešit spíše na jejich úkor. Poslední skupinou zájmů jsou všelidské zájmy. Definování všelidského zájmu je stejně komplikované jako definování zájmu celospolečenského. Za všelidský zájem lze modelově považovat například společný zájem všech jedinců ve společnosti na přežití civilizace. Vzhledem k tomu, že se tento zájem vždy realizuje přes politickou činnost konkrétní sociální skupiny, výsledná řešení vytvářejí vždy určitou míru nerovnosti a je vždy otázkou: zda vybraný způsob řešení problémů je skutečně v zájmu všech, nebo je jen v zájmu privilegovaných národů či sociálních skupin; zda míra nerovnosti, která je nastolována, je předpokladem vyšší budoucí stability, když už ne rovnosti jednotlivých národů; zda je možné nebo do jaké míry je možné vzájemné obohacování kultur, či zda vývoj půjde v zájmu všech přes jednu dominantní kulturu (westernizace, amerikanizace, rusifikace apod.). Všelidské zájmy jsou vzhledem k jejich dlouhodobé realizační trajektorii zpravidla vyjádřeny v hodnotách a mají charakter politických ideologií. Dosud však žádná z ideologií i přes jimi deklarovaný všelidský zájem nenaplnila očekávání a nepřežila v dominantní pozici, která ukazuje na víru v její univerzálnost, více než několik desetiletí. Pro zájmy, nehledě na jejich charakter, platí, že pravděpodobnost jejich prosazení je přímo úměrná velikosti a organizovanosti sociální skupiny, která je podporuje. Proto je v politice standardní, že se zájmy prezentují v jejich iluzorní nebo virtuální podobě. Z jedné strany se proto objevuje tendence vydávat zájmy užší skupiny za zájem širší skupiny, čímž se zvyšuje naděje na jeho prosazení, ze strany druhé se zájem širší skupiny může protivníky prezentovat jako zájem užší s cílem oslabit jeho naději na prosazení. Důležitější pro úspěch v konfliktu bývá organizovanost sociální skupiny, tj. kvalitativní charakteristika skupiny než její charakteristika kvantitativní. Klasifikace zájmů z hlediska časového horizontu Řešení jakéhokoli konfliktu by mělo vždy pracovat s časovými horizonty vzniku nebo realizace zájmů. Způsob a razance řešení konfliktu je podmíněna jeho vývojem v prostoru a čase. Při analýze je možné pracovat s několika horizonty, ve kterých se buď problémy objeví, nebo jsou naopak
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181430
Teorie a praxe řešení politických konf liktů
řešitelné. Krátkodobý horizont je vymezen několika dny nebo měsíci, střednědobý rokem nebo několika lety a dlouhodobý horizont více lety.
Charakter krátkodobých konfliktů mají zpravidla předvolební diskreditační aktivity. Objevují se těsně před volbami a s jejich skončením se již nevracejí, pokud nemají soudní dohru. Ke konfliktům střednědobého horizontu můžeme řadit reformy dílčích subsystémů, například zavedení eura apod. Ke konfliktům, které se objeví v dlouhodobém horizontu nebo budou dlouhodobě řešeny, patří soupeření o zdroje – ropa, voda, řešení následků klimatických změn atd.
Některé konflikty mohou být propojeny s opakujícími se problémy, které jsou navázány na zájmy jednotlivých subjektů. Patří k nim například zajišťování podmínek života lidí – potravin, bydlení, pracovních příležitostí, bezpečnosti atd. Pro řešení konfliktů platí z hlediska času několik zásad: Konflikty lze optimálně řešit tehdy, když pro jejich řešení uzraje čas. Stanovení optimální doby je otázkou pochopení významu konfliktu pro vlastní zájmy, zajištění zázemí pro jeho řešení a stanovení nejvýhodnější kvality vnějšího prostředí pro dosažení zamýšleného cíle jako řešení konfliktu. Rychlá řešení nemusí být nejlepší řešení. Pokud chceme řešit nějaký problém tak, aby odpovídalo řešení našim zájmům, může být někdy nutné počkat na jeho vyhrocení, tj. vznik konfliktu. Řešit jakýkoliv problém, vyvolávající či vedoucí ke konfliktu unáhleně, aniž pochopíme jeho souvislosti a připravíme se na jeho řešení, může vést k tomu, že konflikt nejenže nevyřešíme, tj. nenaplníme naše zájmy, ale můžeme situaci i zhoršit natolik, že ztratíme i ty výhody, které jsme měli do jeho vzniku. Totéž platí pro situaci, kdy konflikt podceníme a začneme ho řešit opožděně. Řešení konfliktu by nemělo vyvolat konflikty, které budou ohrožovat subjekt v dalších časových horizontech, respektive zhorší podmínky pro realizaci jeho zájmů v budoucnosti. Při řešení konfliktu je žádoucí vždy uvažovat o vedlejších efektech zvoleného řešení a možných aktivitách dalších subjektů a objektů konfliktu. Dobře vyřešený konflikt by neměl vést ke zhoršení situace v dalších časových horizontech, s výjim-
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181430