Právo pro politology
Obecné zásady právní jsou v mezinárodním právu především zdrojem obyčejů a výkladovým vodítkem. Obvykle jde o právní principy vycházející ze soukromého práva. Typicky se jedná o otázky uzavírání a platnosti mezinárodních smluv, např. princip, že smlouvy mají být plněny (pacta sunt servanda). Nauka představuje nezávazný výklad pravidel mezinárodního práva podaný jeho znalci v učebnicích. Judikatura mezinárodních soudních a rozhodčích orgánů má význam pro zjišťování existence obyčejů a obecně i pro výklad pravidel mezinárodního práva. Pokud jde o jednostranné právní akty, významné jsou především akty vydávané mezinárodními organizacemi na základě jejich statutu vůči jejich (členským) státům. Nejvýznamnějším případem jsou rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
6.4 Mezinárodní organizace 6.4.1 Pojem mezinárodní organizace Mezinárodní organizace je sdružení států, které má vlastní mezinárodněprávní subjektivitu, odvozenou z vůle členských států, a plní v souladu s vůlí členských států určité úkoly týkající se věcí jejich společného zájmu. Mezinárodní organizace je třeba odlišovat od mezinárodních orgánů a konferencí, které jsou obvykle zřizovány či svolávány ad hoc k vyřešení určité otázky a jejich účelem není působit dlouhodobě, a proto jim státy nepřiznávají právní subjektivitu.
6.4.2 Úprava, struktura a činnost mezinárodních organizací Jak již bylo uvedeno, mezinárodní organizace vzniká zakládací smlouvou. Ta upravuje především členství, orgány a činnost mezinárodní organizace, která odpovídá účelu, pro nějž byla státy vytvořena. K fungování mezinárodní organizace je dále nezbytná dohoda o jejím sídle se státem, na jehož území má být umístěno, a dohoda o výsadách a imunitách jejích funkcionářů, která jim zajistí ochranu obdobou diplomatické. Pokud jde o členství, stanoví se zejména podmínky přijetí dalších států za členy mezinárodní organizace. Je možné požadovat splnění určitých
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181268
Mezinárodní právo
podmínek, obecně je vždy nutné přistoupení uchazeče k zakládací smlouvě dané organizace. Dále mohou být stanoveny podmínky vystoupení států z mezinárodní organizace a možnost jejich vyloučení jako sankce za porušování dohodnutých pravidel, nepřispívání do rozpočtu organizace apod. Mezinárodní organizace má, podobně jako kterákoli jiná právnická osoba, určitou vnitřní strukturu. Zakládací smlouva upravuje soustavu orgánů mezinárodní organizace, způsob jejich obsazování a především jejich kompetence. Nejvyšším orgánem mezinárodní organizace je shromáždění všech jejích členů, které rozhoduje o nejzávažnějších otázkách. Dále je zde užší „výkonný“ orgán, který ve stanovených věcech rozhoduje operativněji. Administrativní otázky a každodenní chod mezinárodní organizace zajišťuje nepřetržitě fungující sekretariát, organizovaný jako úřad, jehož přednostu obvykle volí shromáždění. Mezinárodní organizace může mít též zvláštní orgán pro rozhodování sporů mezi svými členy a jiné pomocné orgány. Jednotlivé orgány pak mohou mít své komise a výbory s různou funkcí a zaměřením. Orgány mezinárodní organizace rozhodují hlasováním. V některých závažných otázkách může být požadována kvalifikovaná většina (např. dvoutřetinová). Činnost mezinárodní organizace představuje obvykle příprava textů mezinárodních smluv sloužících k dosahování účelu organizace, vytyčeného členskými státy. Mezinárodní organizace následně též sleduje a kontroluje dodržování zakládací smlouvy a mezinárodních smluv, které vznikly v rámci organizace, včetně případného uplatňování sankcí. Dále mezinárodní organizace provádějí nejrůznější faktické činnosti, od výzkumu až po odborné poradenství.
6.4.3 Organizace spojených národů Světově nejvýznamnější mezinárodní organizací je Organizace spojených národů. Jejími členy jsou téměř všechny státy světa s výjimkou některých sporných území (Kosovo, Severní Kypr) a Vatikánu, který má postavení pozorovatele. Uspořádání Organizace spojených národů, její orgány a jejich pravomoci mohou sloužit jako model k pochopení fungování mezinárodní organizace. Přesto je třeba upozornit, že Organizace spojených národů není „běžnou“ mezinárodní organizací vzhledem ke svému širokému záběru a také v souvislosti s tím, že je obecně uznáváno její mimořádné postavení, které se promítá např. v možnosti vynucovat její právní akty i vůči nečlenským státům (čl. 2 odst. 6 Charty OSN) a povstaleckým hnutím, ale i v ustanovení čl. 103 Charty OSN, podle kterého mají v případě rozporu přednost závaz-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181268
Právo pro politology
ky států z této Charty před jejich závazky podle kterékoli jiné mezinárodní dohody. Je zde dokonce určitý zárodek hierarchie uvnitř mezinárodního práva. Předchůdkyní OSN byla Společnost národů, jejíž vznik reagoval na události první světové války. Systém Společnosti národů však nebyl příliš funkční a v průběhu 20. a 30. let 20. století se fakticky rozpadl. Počátky OSN spadají do doby druhé světové války, kdy byl její zrod připravován spojeneckými mocnostmi na mezinárodních konferencích. Tento proces byl završen v roce 1945 na konferenci v San Franciscu, kde byla přijata Charta Organizace spojených národů jako zakládací smlouva této organizace. Charta OSN vstoupila v platnost 24. října 1945. 6.4.3.1 Cíle, zásady a podmínky členství Organizace spojených národů Kapitola I stanoví cíle a zásady OSN, které do značné míry odrážejí i úvodní provolání, preambuli Charty. Základním cílem OSN je podle čl. 1 Charty OSN udržování mezinárodního míru a bezpečnosti a na to navazující rozvoj přátelských vztahů mezi národy podle zásady rovnoprávnosti a práva na sebeurčení národů (zde se odráží skutečnost, že v době vzniku OSN stále existoval koloniální systém) a uskutečňování mezinárodní součinnosti. Velký význam má i cíl podporovat a posilovat úctu k lidským právům. Zásady, podle kterých jsou povinni jednat členové OSN i organizace sama, stanoví čl. 2 Charty OSN. Částečně se překrývají se zásadami mezinárodního práva jako takového (svrchovaná rovnost všech států, pacta sunt servanda) a s kogentními normami mezinárodního práva (zákaz použití síly nebo hrozby silou, pokojné řešení sporů). Podstatná je i zásada nevměšování OSN do vnitřních záležitostí států, z níž jsou ovšem stanoveny výjimky v podobě donucovacích opatření (viz dále). Kapitola II upravuje podmínky členství v OSN. Kromě původních členských států, které se zúčastnily konference v San Franciscu, byly od roku 1945 do OSN přijímány další státy. Podmínkou je především přijetí zásad Charty. O přijetí rozhoduje na žádost uchazeče Valné shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti. Valné shromáždění může též členský stát zbavit možnosti vykonávat členská práva, pokud je proti němu podnikána akce Rady bezpečnosti. Při soustavném porušování zásad OSN může Valné shromáždění opět na doporučení Rady bezpečnosti stát vyloučit. 6.4.3.2 Orgány Organizace spojených národů Orgány OSN jsou upraveny v kapitolách III, IV, V, X, XIII, XIV a XV Charty OSN. Hlavními orgány OSN jsou Valné shromáždění, Rada bezpečnosti, Hospodářská a sociální rada, Poručenská rada, Mezinárodní soudní dvůr
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181268