Mikroflóra trávicího traktu (Ukázka, strana 99)

Mikroflóra trávicího traktu v nemoci

95

a Cummings [2] poukázali v experimentu na zvíøeti, e bifidobakterie redukují traèníkovou karcinogenezi indukovanou 1,2-dimetylhydralazinem. Stejní autoøi upozoròují na schopnost laktobacilù degradovat nitrosaminy jako jeden z potravních kancerogenù. Nepochybnì pozitivní je vliv laktulózy na hladinu fekálních steroidù [8]. Pøesto e vìt ina prací pochází z oblasti experimentu na zvíøeti, jsou dosa ené poznatky nepochybným dùvodem k zamìøení pozornosti na probiotika a prebiotika v prevenci kolorektálního karcinomu.

V patogenezi kolorektálního karcinomu sehrává významnou úlohu aktivita nìkterých karcinogenních enzymových produktù mikrobiální flóry trávicího traktu spolu se zvý eným podílem luèových kyselin a fekálních steroidù. Aktivitu tìchto látek lze podle experimentálních studií sní it pou itím laktulózy a laktobacilové a bifidobakteriální suplementace.

Literatura 1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

GORBACH, SL. The intestinal microflora and its colon cancer connection.

Infection, 1982, 10, p. 379 384.

MacFARLANE, GT., CUMMINGS, JH. Probiotics and prebiotics: can regulating the activities of intestinal bacteria benefit health? Br. Med. J., 1999, 318, p. 999 1003.

GOLDIN, BR. The metabolism of the intestinal microflora and its relationship to dietary fat, colon, breast cancer. Prog. Clin. Biol. Res., 1986, 222, p. 655 685.

OWEN, RW., HENLY, PJ., THOMSON, MH., et al. Steroids and cancer: faecal bile acid screening for early detection fo cancer risk. J. Steroid.

Biochem., 1986, 24, p. 391 394.

OWEN, RW., DODO, M., THOMSON, MH., et al. Faecal steroids and colorectal cancer. Nutr. Cancer., 1987, 9, p. 73 80.

OWEN, RW., DAY, DW., THOMSON, MH. Faecal steroids and colorectal cancer: steroid profiles in subjects with adenomatous polyps of the large bowel. Eur. J. Cancer. Prev., 1992, 1, p. 105 112.

FULLER, R. Probiotics in human medicine. Gut, 1991, 32, p. 439 442.

PONZ de LEON, M., RONCUCCI, L. Chemoprevention of colorectal tumors: role of lactulose and of other agents. Scan. J. Gastroenterol., 1997, 32(Suppl 222), p. 72 75.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181050

96

5.6

Mikroflóra trávicího traktu

Moèové infekce a jejich vztah k mikroflóøe trávicího traktu

Hlavním úkolem této kapitoly je definování mo ných a jistých vztahù infekcí uropoetického systému k mikroflóøe trávicího traktu pøi zachování logické dominance urologického a nefrologického pohledu. Proto je na e problematika zaøazena do kontextu obecného pojetí.

Moèové infekce podle lokalizace oznaèujeme jako dolní-akutní uretritidu a cystitidu a jako horní-moèové cesty a pyelonefritidu. Vìt ina tìchto infekci je epizodická a probíhá nekomplikovanì. Záva nìj í urologické choroby jako vesikouretrální reflux, nefrolithiasa, anatomické poruchy, urologické dysfunkce, obstrukce moèových cest nebo infekce rezistentními uropatogeny vedou èastìji ke vzniku recidivujících moèových infekcí nebo chronické pyelonefritidy. Komplikované infekce jsou spojeny se situacemi zvy ujícími riziko selhání vlastní obrany nebo selhání terapie a selhání orgánù.

Z pohledu problematiky infekcí patogeny z oblasti støevní mikroflóry jsou kromì akutních stavù nejvýznamnìj í opakované infekce moèového traktu, zahrnující jak relapsy, tak rekurující infekce. Samostatnou skupinou jsou asymptomatické bakteriurie. Obojí pøedstavuje velký problém pro pacienty i pro lékaøe.

Patogeneze a etiologie je stejná u sporadických i rekurujících infekcí, ov em zásadním zpùsobem se li í u mu ù a u en. Vìt í èást problematiky se týká pøedev ím enské populace, u ní mikroflóra z rekta kolonizuje periuretrální oblast, vaginální introitus a uretru. Pak ascendentnì vstoupí do moèového mìchýøe. Obvykle k tomu pøispívá pøedpokládaná alterace normální vaginální mikroflóry, pøedev ím laktobacilù produkujících H2O2. [1]. U mu ù se uroinfekce vyskytují asi 5x ménì èasto ne u en a dominují pøedev ím ve skupinì nad 60. let vìku, co je pøipisováno hlavnì hypertrofii prostaty. Patogenní èinitele uroinfekcí lze sestavit následovnì: E. coli (80 %); enterokoky (hlavnì Enterococcus faecalis) (10 %); Proteus mirabilis (5 %); jiné: Klebsiella pneumoniae, Enterobacter cloacae, Citrobacter freundii, Streptococcus agalactiae, koaguláza negativní stafylokoky, Candida albicans.

Ze støevních patogenù je pøíèinou moèové infekce z 80 90 % E. coli, na druhém místì pak Enterococcus faecalis. Bakteriální adheze na uroepiteliální buòky je hlavní determinantou bakteriální virulence. Infekce moèového traktu jsou pøímo závislé na schopnostech bakterií adherovat a pak kolonizovat kù i a následnì perineum, uretru, moèový mìchýø a vystoupit a do kalichopánviè-

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181050

Mikroflóra trávicího traktu v nemoci

97

kového systému, eventuelnì intersticia. Vstup infekce je usnadnìn u anatomických abnormit moèového systému napøíklad refluxù. Adhesivita enterobakterií hraje významnou roli zejména u anatomicky intaktního moèového systému.

Virulence bakterií je ovlivnìna nìkolika faktory: 1. pøítomnost fimbrií a adhesinù; 2. pøítomnost flagel nutných pro motilitu; 3. produkce hemolysinù, které indukují tvorbu defektù v bunìèné membránì; 4. tvorba aerobaktinu a sideroforu, které jsou nutné pro získávání eleza v prostøedí moèového traktu; 5. rezistence na plasmatické baktericidní schopnosti.

Faktory odpovìdné za bakteriální adhezi v moèovém traktu jsou komplexní, fyzikálnì chemické povahy. Za normálních okolností jsou uropatogenní bakterie malé a elektronegativní, tak e obtí nì zdolají negativnì nabitou sí uroepiteliálních bunìk. Mimoto nemají dostateènou kinetickou energii, aby pøekonaly odpuzování mezibunìènou interakcí mezi ionty na jejich povrchu. V buòkách kalichopánvièkového systému jsou pøítomny plnì funkèní imunologické mechanizmy, které pùsobí proti bakteriím vytváøením protilátek.

Ataka uroepiteliálních bunìk bakteriemi se tedy mù e uskuteènit jen za pøítomnosti adhezivních systémù a fimbrií na bakteriích. Adhezivní systémy jsou hydrofobní jako bunìèné membrány a hydrofobicita adhezi zvýhodòuje.

Jakmile jsou fimbrie a bakteriální membrány pøipojeny k membránì uroepiteliálních bunìk, dojde k intenzivnímu pøipojení v dùsledku interakce adhesinu s komponentami epiteliálních bunìk jako receptory.

Tìmito systémy je determinována virulence E. coli a Proteus mirabilis, jako nejèastìj ích enteropatogenù v moèovém traktu.

Virulence E. coli pro moèový trakt je vázána pøevá nì na 0 sérotypy zejména 01, 02, 04, 06, 07, 016, 018 a 075. Tyto jsou odpovìdné za 80 % pøípadù pyelonefritidy, 60 % cystitid a 30 % asymptomatických bakteriurií.

Adhesiny na povrchových fimbriích E. coli jsou vìt inou lectiny, které rozeznají vazebná místa na povrchu epiteliálních bunìk. Ta jsou tvoøena pøedev ím oligosacharidovými sekvencemi. Hlavní adherentní systémy na E. coli jsou papG na p-fimbriích, sfa na s-fimbriích a afa, které nejsou spojeny s fimbriemi.

Pøítomnost adhesinù na E. coli a tedy jejich významná virulence pro urogenitální trakt mù e být detekována fenotypickými metodami, metodami hemaglutinace a aglutinace. Metodika v ak není jednoduchá, nebo fenotypická exprese uropatogenicity se ztrácí u kultivovaných bakterií. K rozli ení pap, sfa a afa operonù na bakteriální chromozomální DNA jsou doporuèovány genetické a molekulární metody. Frekvence výskytu operonù je u pap 75 %, sfa 25 % a afa 10 % u pyelonefritid, ale jen do 25 % u asymptomatických bakteriurií.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181050