98 / mediace v teorii a praxi
ních věcech se posuzuje preventivní účinek mediace jako prostředku ochrany společnosti a jednotlivců, při rozvodové mediaci je to ochrana práv a potřeb nezletilých dětí rozvádějících se rodičů). Obecně lze říci, že v právu jsou kritéria evaluace mediace objektivnější. Při aplikaci mediace v oborech psychosociální pomoci člověku jsou kritéria úspěšnosti subjektivnější, tím pádem také hůře měřitelná. Například psychoterapie je tradičně posuzována podle užitečnosti. Terapie prokazují svou užitečnost, když svým působením přivodí „objektivní“ zlepšení. Systemický přístup k terapii vychází z toho, že nejdůležitějším pramenem hodnocení je sám klient, jenž je schopen posoudit „úspěch“ terapie. Přitom prý nemá žádný význam ptát se, ze kterých měřítek a kritérií klient vychází. Pracovníci chicagského Centra pro soudem nařízené řešení sporů (Neighborhood Justice of Chicago) provedli výzkum úspěšné a neúspěšné mediace z pohledu mediátorů. Výzkumu se zúčastnilo 34 mediátorů tohoto centra. Jejich průměrný věk byl 40 let, většina z nich byly ženy, průměrný počet let praxe byl tři roky. Průměrný počet případů na jednoho mediátora projednávaných za rok byl 14. Většina mediátorů měla vysokoškolské vzdělání, dvě třetiny v oboru právo. Mediátoři byli požádáni o vyplnění dotazníku, který měl tři části. V první části byl seznam 17 možných zdrojů konfliktů řešených mediací. Mediátoři byli žádáni, aby označili stupeň závažnosti problému užitím pětibodového skóre (1 = žádný problém, 3 = mírný problém, 5 = největší problém). Ve druhé části měli označit, zda v případu užili některou ze 43 identifikovaných mediačních technik. Ve třetí části sdělovali, zda dosáhli některého z 19 druhů výsledků mediace. To prováděli z jejich pohledu u úspěšných i neúspěšných případů. Analýza výsledků odhalila, že za hlavní kritérium úspěšné mediace je mediátory považováno dosažení dohody a její dlouho dobé plnění stranami. Výsledky výzkumu také ukázaly, že některé postupy mediátorů byly označeny jako užívané velmi často a více u úspěšných (než neúspěšných) mediací.
Mediace je nejdůsledněji propracovaná pro využití v trestním řízení a při řešení rodinných konfliktů. S tím koresponduje také její výzkumné zpracování v těchto oblastech. To se mj. zabývá zkoumáním odpovědí na otázku, zda je mediace úspěšná, efektivní, účinná. Kvantitativní výzkumy tohoto problému jsou v zahraničí poměrně četné a jejich výsledky dobře dostupné. Rozsáhlý výzkum realizovaný v letech 1993–1996 v Anglii zkoumal úspěšnost rodinné mediace. Jeho cílem bylo zhodnotit efektivitu mediace při řešení konfliktů v souvislosti s rozpadem rodiny. Studie se zúčastnilo 510 párů.16 Účastníci výzkumu byli opakovaně dotázáni po třech letech, 63 % z nich bylo 16
Prokázalo se, že: • rodinná mediace je dlouhodobý proces; • průměrná délka řešení případu je asi deset hodin zhruba v šesti sezeních během 20 týdnů; • 56 % párů dospělo k závěrečné písemné dohodě; • 36 % párů se dohodlo ve všech sporných bodech; • 41 % párů se dohodlo jen v některých bodech; • 20 % párů se nedohodlo, 80 % párů dosáhlo nějaké formy dohody; • páry, jež použily tzv. kompletní mediaci (která umožňuje řešení všech vztahů – rodičovských, majetkových, finančních), dosáhly lepších výsledků než páry, které použily tzv. koncentrovanou mediaci (koncentrovanou jen na jeden problém, např. péči o děti); • 60 % párů se shodlo na tom, že jim mediace pomohla snížit náklady na právní pomoc a soudní řízení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181039
vztahy v mediaci / 99 rádo, že mediaci podstoupili, 25 % dotázaných litovalo, že ji podstoupili, a zbytek nevěděl. U kompletní mediace bylo 82 % účastníků rádo, že ji podstoupili, u koncentrované mediace to bylo jen 54 %. Výsledky výzkumu jednoznačně podporují názory na ještě větší využití mediace v rozvodových sporech, protože také dokládají její pozitivní účinky na kvalitu vztahů členů původní rodiny po rozvodu. Výzkum, týkající se využití mediace u vybraných soudů pro mladistvé v USA, zjišťoval názor celkem 1153 osob, které se zúčastnily mediace. Z analýzy získaných poznatků vyplynula velká spokojenost a pocit zadostiučinění obou stran zúčastněných na mediaci. Kladně se vyjádřilo 79 % poškozených a 87 % pachatelů. Většina z nich vnímala celé jednání jako spravedlivé. Pocit spravedlnosti, poctivosti a slušnosti mělo 83 % poškozených a 89 % pachatelů. (Umbreit, 1993) Také v Rakousku byly provedeny výzkumy zkoumající efektivitu mediace v trestních věcech. Efektivitou se rozumělo akceptování procesu mediace, narovnání vztahů mezi účastníky mediace a v důsledku toho zastavení trestního stíhání. Ta byla velmi vysoká (u dospělých 70 %, u mladistvých dokonce 90 %). Výzkumy provedené v roce 1998 svědčí o tom, že 84 % poškozených je spokojeno s průběhem a výsledkem mediace a pouze 8 % dotazovaných bylo nespokojeno. Obviněných osob spokojených s průběhem mediace bylo 86 %. Neméně pozitivním výsledkem je pouze 15% recidiva trestné činnosti do tří let od úspěšně provedené mediace, u prvotrestaných pachatelů pouze 10% recidiva.
Pozitivní výsledky mediace v trestním řízení jsou vysvětlovány dvěma hlavními důvody: 1. Mediace je účinným preventivním prostředkem. 2. Pro provedení mediace byl státními zástupci a soudci proveden vhodný výběr případů. Názor lze srovnat se závěry studie Walla, Starka a Standiferové (2001), kteří přinesli přehled výzkumů výsledků mediace a jejich hodnocení klienty v devadesátých letech 20. století. Podle jejich zjištění ovlivní výsledky mediace: proces mediace, techniky používané mediátorem. Bylo zjištěno, že výsledky mediace směřují ke všem účastníkům mediace (klienti, mediátor a další přímí účastníci mediace). Pozitivním výstupem z mediace (a kritériem hodnocení její úspěšnosti) je pro klienty dosažení dohody nebo urovnání sporu (usmíření). V prvotních výzkumech bylo zjištěno, že dohody je dosaženo asi v 60 % případů (Kressel, Pruitt, 1989). Výzkumy poslední doby prokazují „úspěšnost“ mediace, v tomto pojetí tedy dosažení dohody, u asi 75 % případů (zejména v rozvodových mediacích). Irving a Benjamin (1992) zachytili míru dohody v 76 % případů. V peer mediacích prokázaly Luptonová-Smithová et al. (1996) dosažení dohody dokonce v 85 % případů. U nařízených mediací (např. při sociálně-právní ochraně dětí) se míra uzavření dohody objevuje v rozsahu 60–80 % případů. V občanských sporech zjistil Henderson (1996) 63 % případů uzavřených dohodou. V mediacích na pracovišti – mezi nadřízeným a podřzeným – Coxová a Parsonsová (1992) shledaly 82% míru dohody. Když uvádíme tyto hodnoty úspěšnosti mediace, musíme zdůraznit, že se podstatně mění podle oblasti konfliktu. Některé konflikty, např. mezi seniory nebo mezi žáky škol, jsou jednodušší a snadněji zprostředkovatelné. Proto je u nich tak vysoký počet uzavřených dohod. Naopak, konflikty s více tématy či konflikty zasahující více oblastí života klientů
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181039
100 / mediace v teorii a praxi
jsou k mediaci obtížné, protože jejich řešení musí být komplexní. Mají proto mnohem nižší míru dosažených dohod. Základní potřebou klienta, zdá se, je jeho spokojenost. Literatura jasně dokládá, že strany odvíjejí svou spokojenost přímo od samotné mediace, a to ze dvou důvodů: 1. Mediace má pro ně hodnotu, protože je levnější (Coltri, Hunt, 1998), rychlejší (Severson, Bankston, 1995) a trvalejší (Elleman, 1997) než jiné formy řešení konfliktu. 2. Strany vnímají procedurální spravedlnost v mediaci (Bush, 1996). Můžeme si tedy dovolit poněkud odvážný závěr? Zdá se, že dohodu klienti vnímají jako pozitivní výsledek mediace, svou spokojenost však vztahují k samotné metodě, a to pravděpodobně nezávisle na jejím výsledku.
Názor, že mediátoři vidí svůj zisk ve vyřešení konfliktu a uzavření dohody, je zjednodušující. Jistě, pokud klientům pomohou vyřešit spor, získají uspokojení, prestiž, budoucí zakázky, peníze. Přesto má mediátor pozitivní zisky z mediace i tehdy, pokud spor není vyrovnán. Například Dayová-Vinesová et al. (1996) uvádějí, že mediace zlepšuje kulturní vnímavost mediátora. Shulmanová (1996) ukázala, že mediace zvyšuje jeho sebeúctu, zájem na vzdělávání a podporuje lepší vztahy s kolegy. Zisky dalších účastníků mediace, např. advokátů, psychoterapeutů, finančních poradců, učitelů, realitních makléřů, jsou výzkumy také prokázány. Johnson a Johnson (1996b) uvádějí, že pozitivním důsledkem mediace mezi vrstevníky ve školách je méně stížností na učitele nebo vedení školy. Podle Dayové-Vinesové et al. (1996) vede peer mediace k vytvoření bezpečnějšího školního prostředí. Také soudy a soudní systém jsou díky mediaci méně zatížené. Zisk dítěte z mediace ve sporech péče o něj je zásadní. Kitzmannová a Emery (1994) konstatují, že mediace chrání děti před negativními důsledky konfliktu jejich rodičů. Emery, Matthewsová a Kitzmannová (1994) dodávají, že tyto mediace obracejí pozornost veřejnosti k destruktivním důsledkům rodičovských konfliktů pro děti. Faktory ovlivňující výsledek mediace V předchozí části jsme diskutovali, co je možno, pro koho a podle jakých kritérií, považovat za úspěšnou mediaci. Nyní si ukážeme, které faktory výsledek mediace ovlivňují. Úspěšné vyřešení konfliktní situace závisí, když maximálně zjednodušíme vztahy, na dvou okolnostech: na charakteru konfliktní situace a na schopnostech mediátora. Podle Walla, Starka a Standiferové (2001) se odborníci soustředili hlavně na faktory, které ovlivňují samotnou mediaci, ale ignorovali determinanty výsledků mediace. V tomto směru se v literatuře neobjevují zásadně nové poznatky, ale jsou opakovaně zmiňována předchozí zjištění. Například – zatímco se zvětšuje intenzita konfliktu, klesá pravděpodobnost usmíření (Depner, Cannata, Ricci, 1995), mediace nejspíš nevyústí v uspokojivé řešení konfliktu, když budou klienti disponovat omezenými možnostmi (schopnostmi), naopak kvalifikace mediátora a efektivita používání mediačních prostředků naději na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS181039