2
Lidské potřeby ve zdraví a nemoci
■ Je třeba nemocným připomínat i zcela obecné informace typu pohybový režim, existence signalizačního zařízení, alarmy monitorů atd. Toto platí i v případě příjmu zdravotníka na oddělení JIP. Byť je odborníkem, je přijímán ve zhoršeném zdravotním stavu, který ovlivňuje vnímání informací. ■ Je podstatné si uvědomit, že mezi obory jsou velké rozdíly a že když někdo léta pracuje na nefrologii, nemůže rozumět JIPu ortopedického zaměření. Přestože zdravotníci mají větší povědomí o péči, je třeba pro dosažení pocitu jistoty u nich dbát na přesnou informovanost. Potřeba bezpečí u zmatených nemocných Zmatení klienti velmi dobře cítí potřebu být v bezpečí. Je to zřejmé z verbální i neverbální komunikace. Zmatení často na lůžku zaujímají fetální pozici (pokud mohou), nebo se snaží prozkoumat své okolí a tak ho poznat. Stále se ptají sester, kde jsou, nebo si jsou zcela jisti, že jsou doma a vyptávají se sester, jak se dostaly do jejich bytu. Pravidelně se taktéž ujišťují o tom, že leží na posteli a že jsou jejich osobní věci blízko. Budou si hrát s čímkoli, co mají v rukách, a budou se snažit zjistit, na co to je. Sester se zcela pravidelně ptají, kde jsou (nejsou většinou schopni poznat z místnosti, že jsou v nemocnici), proč tam jsou (nemusí se cítit nemocně) a kde jsou jejich blízcí (často je volají anebo s nimi mluví, jakoby stáli vedle lůžka). Další častou situací je, že zmatení nemocní vyžadují hovor nad věcí, o které víme, že je smyšlená a nereálná (70letý nemocný si myslí, že 25letá sestra a on spolu chodili do školy). Pokud se nemocnému bude odporovat a snažit se poukazovat na pravdu, bude pociťovat nejistotu a strach ze situace, o které je přesvědčený, že ji chápe a kontroluje. Pokud budeme hrát jeho „hru“ („Ale ano, chodili jsme spolu do školy, ale já do nižšího ročníku.“), nemocného uklidníme a nepociťuje tak stres z neznáma. Tuto „hru“ musíme hrát velmi opatrně a citlivě. Nemocný nesmí poznat, že si ho nevážíme (sociální cítění mají vždy velmi silné!) a nebo že si z něj děláme legraci. Tato „hra“ je velmi důležitým klidnícím motivem i u velmi neklidných zmatených nemocných. ■ Na tyto situace stačí odpovídat pouze rámcově (logické důvody nebývají chápány jako silné), nicméně se musí odpovídat opakovaně. ■ Pokud nemocný nedostane byť rámcové informace včas, jeho nervozita vzrůstá, až vrcholí náhlým neklidem, při kterém se většinou snaží odejít z místa, kterému nerozumí a kterého se bojí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180990
Speciální část
2
■ Tomuto stavu se musí maximálně předcházet nejen informovaností pacienta, ale i včasnou medikací. Podávání informací v intenzivní péči Všeobecně je třeba podávání informací nemocným přizpůsobit jejich zdravotnímu stavu. To se netýká jen informace o jejich zdravotním stavu (známá situace je, že po odchodu lékaře se nemocný opatrně ptá sestry, co mu to vlastně je), ale i provozních informací. ■ Je třeba používat jednoduchého jazyka bez termínů a rozhodně bez slangu. Nemohou pochopit větu: „Vy se pořád hýbete a saturák vám pak neměří“ či „Zalehl jste si centrál.“ Zkušení nemocní tyto termíny znají a mnohdy je sami užívají, ale nelze používat odborného jazyka nebo slangu před pacienty obecně. ■ Klienti mají právo zapomínat informace, které jim byly poskytnuty při příjmu. Proto je vhodné si občas ověřovat, zda některé základní informace znají. ■ Je třeba nechat nemocnému dostatek času klást otázky. Dotazy týkající se hospitalizace nebo jeho zdravotního stavu pomáhají nemocnému pochopit situaci, ve které se ocitl, a svým způsobem ji ovládat. ■ Pacient musí vědět, že nás svými otázkami neobtěžuje, že rádi odpovíme na všechny otázky o jeho zdravotním stavu či o pobytu v nemocnici. ■ Je nutné, aby sestra nikdy neukázala, že nemá na nemocného čas, že ji otázky obtěžují, že s ním nechce mluvit. Informace o nechuti komunikovat s nemocným může být verbální i neverbální (sestra mluví na nemocného přes rameno, poklepává nohou). Nemocní na netrpělivost či nevůli komunikovat velmi citlivě reagují a rychle odhalí nesoulad v komunikaci a chování sestry. Tím pak sestře přestanou důvěřovat a stáhnou se do sebe. ■ Vymezit si dostatečný čas na komunikaci je velmi důležité, zejména pokud se jedná o klienty, kteří mohou komunikovat, ale nevydávají srozumitelné zvuky – tracheostomovaní nemocní nebo nemocní s fatickou poruchou. Tito lidé mají jedno společné – na komunikaci budou potřebovat delší čas a velkou pomoc sestry. Odezírání ze rtů či používání písmenkové tabulky vyžaduje cvik v používání od obou, od sestry i od nemocného. Pokud nemocní pocítí, že na ně sestra nemá čas, tak se snaží sestru „neobtěžovat“ komunikací. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180990
2
Lidské potřeby ve zdraví a nemoci
Tím vzrůstá úzkost nemocného z hospitalizace a nemocný se tak nemůže cítit v bezpečí. Návštěvy nemocných a potřeba bezpečí Návštěvy nemocných, které se dostanou na určitou chvíli na oddělení ARO/JIP, taktéž cítí deficienci v potřebě bezpečí a jistoty. Tato potřeba je tvořena příchodem do neznámého prostředí, kontakty s neznámými lidmi a doplněná strachem o blízkého člověka. Pro vyplnění potřeby bezpečí a jistoty blízkých nemocného je třeba rodinu informovat o domácím řádu oddělení, o zdravotním stavu nemocného a možnostech, jak mu pomoci. ■ Je vhodné příbuzné informovat o pravidlech návštěv u nemocných (časový interval, kdy jsou návštěvy nejvhodnější, plus informace, že výjimky jsou možné a že se jim budeme snažit vyjít vstříc). Při vstupu na JIP se dozvídají o ochranných oděvech, o nutnosti si umýt (a vydezinfikovat) ruce před a po návštěvě. ■ O zdravotním stavu pacienta podává informace vždy lékař, jsou určeny blízkému příbuznému, ostatní příbuzní a známí pacienta by měli informace získávat právě od určeného příbuzného nebo přímo od nemocného. ■ Pokud si klient přeje, nejsou informace nikomu podávány. Toto přání pacient projevuje většinou v informovaném souhlasu při příjmu k hospitalizaci. ■ Informace o léčebném režimu podává sestra. Taktéž blízké nemocného informuje o možnostech, jak pomoci nemocnému. Jde většinou o drobnosti typu přinést kosmetiku, jogurty, donést oblíbenou hudbu či jen trávit čas s nemocným a povídat mu o životě doma. ■ Poslední jmenovaná činnost – povídat o domovu – je velmi silná motivace pro nemocné uzdravit se. Pokud toto blízcí nemocného pochopí, přestane tato činnost být pro ně jen mluvením, ale stanou se rovnoprávnými členy týmu, který pomáhá nemocnému uzdravit se. ■ U vážně nemocných pacientů je vhodné ukázat blízkým pacienta, jakým způsobem se ho mohou dotýkat, aniž by ovlivnili běh monitorace a léčby. Návštěvy často pociťují ostych a strach při pohledu na nemocného v lůžku obklopeného různými hadičkami a dráty. ■ Vhodnými kontakty jsou hlazení ruky bez katétrů či saturačních čidel, dotyky na hlavě nemocných v případě, že nejsou orotracheálně intubováni či mají na ní operační ránu nebo jiná čidla. Fyzický kon100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180990