98
/
Komparativní psychologie
Zemi je èlovìk pøedurèen i geneticky, vèetnì pøedpokladù pro žití v mezilidských vztazích. Mìl by tedy usilovat o to, aby svùj život naplòoval skrze své èiny v síti mezilidských vztahù, které by vypovídaly o jeho lidských kvalitách a o jeho lidství. Vše ostatní jsou rùzné formy obrany „pøed životem“ a únik od odpovìdnosti za vlastní život. Jde o nezralé, nedospìlé jednání, jestliže èlovìk místo hledání cest, jak pomoci sobì a jak skrze sebe pomoci druhým lidem, je pouze na útìku pøed praktickým životem, který se mu jeví jako pøíliš nároèný. Popøípadì se ještì schovává za nezpochybnitelnou autoritu, na kterou pak troufale pøenáší odpovìdnost za svoji lidsky nezralou volbu, a také sám pøed sebou tuto svoji volbu mnohdy ospravedlòuje pseudofilozofickými tezemi. A co je ještì závažnìjší, takový èlovìk se pod prizmatem hesla, „když se nemùžu sám radovat z prostého lidského žití, tak to pøekazím i ostatním lidem“ (ovšem zabaleného do pseudomorálních rekvizit), v øadì pøípadù stává neuroticky hyperkritickým k radostem jiných lidí. Èlovìk rozhodnì není pøedurèen k tomu, aby svùj krátký život planì protrpìl s tvrzením, že vše v životì na Zemi je pouze marnost. Je pøedurèen k tomu, aby v seberealizaèním procesu život smysluplnì prožil! Typicky zlou lidskou manipulací èlovìka s èlovìkem je tvrzení, že se lidé se zlem v sobì již narodí, a proto musí trpìt. Na jedné stranì pøijímáme skuteènost, že život je fascinující dar. Na stranì druhé tento dar nìkteøí lidé zamìòují za pùjèku nebo ho znevažují podezøením, že je to dar „èervivý “, èi dokonce se na tomto daru „pøiživují“. Tito lidé se mimo jiné bojí èlovìka, jeho lidství, nemají odvahu žít reálný život, a proto pøed ním utíkají do virtuálního, nìkdy i velmi sofistikovaného svìta. Sami neumí nìkomu nìco darovat, protože nerozumí aktu darování. A tak alespoò tento dar znevažují nebo se dokonce staví do role samozvaného arbitra, který nakonec rozhoduje i za dárce i za obdarovaného o tom, jak s tímto darem má konkrétní èlovìk nakládat. V jiné souvislosti jsme uvedli, že imanentní souèástí lidské psychiky je spirituální dimenze. Pro mnoho lidí je spiritualita ztotožnìna s vírou v Boha. Ten je ovšem v tomto kontextu na svìtì, který stvoøil, nezávislý a vùèi nìmu svobodný. A to je možné vzhledem k trojí osobnosti Boha (meziosobnì vztahový sám v sobì), který je jak dárcem, tak i obdarovaným. Jen tak mùžeme pochopit, že je transcendentní, svobodný vùèi svému stvoøení. Proto není možné smìrem od svìta k nìmu hledat „dùkazy“ jeho existence, protože je vùèi svìtu transcendentní a dùkazy by ho determinovaly svìtem. Je to tedy záležitost víry, nikoliv ontologie. Bùh není ani „pouhý zákon“, je víc než zákon a køesťanství by nemìlo být redukováno na pouhou záruku mravnosti. Imanentní souèástí lidské psychiky je také sociabilita spojená s altruistickým a afiliativním chováním, empatie, soucitnost, konání dobra pro sebe a pro jiné lidi, projevování lásky, projevování pøirozené úcty k lidským kvalitám druhého èlovìka, tolerance a respekt k názorùm ostatních, trpìlivost, skromnost, otevøení se spirituální dimenzi atd. Uvedené charakteristiky usnadòují èlovìku sociální fungování a jsou „nástrojem“ k tomu, aby nezùstal sociálnì izolovaný a osamìlý. Ovšem o tom, zda se tyto charakteristiky z dispozic rozvinou a jak prakticky s tìmito „nástroji“ lidství dokáže já èlovìka zacházet v síti mezilidských vztahù, rozhodují další èinitelé vývoje, kteøí mohou stimulovat harmonický vývoji osobnosti nebo naopak mohou vést k jejímu disharmonickému vývoji, k její poruše a až k patologii lidské psychiky. Do „hry“ zde tedy vstupují promìnné jak vnìjšího, tak i vnitøního prostøedí. Dùležitou skuteèností je, že výše uvedené charakteristiky lidské psychiky umožòují èlovìku (když už nastala éra Homo sapiens sapiens), aby se od generace ke gene-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180935