98 / DEMENCE V KAZUISTIKÁCH
je to i u zubních extrakcí, které nejednou mohou zhoršit psychický stav pacienta, nebo dokonce spustit dementní proces. V každém pøípadì u pacienta s demencí doporuèíme dodržovat zdravý životní režim. Jeho nároènost záleží na pokroèilosti demence, na eventuálních somatických chorobách a na dalších okolnostech. Je tøeba dbát na spánek v noci a èinnost ve dne, nikoli naopak, jak to nìkteøí pacienti dìlávají. Pøes den dovolíme chvíli si odpoèinout na lùžku, i zdøímnout, ale ne prospat celé odpoledne nebo i více. Zaøazujeme pobyt venku, na vzduchu, pro mnoho lidí je vhodná péèe o pejska (pokud jsou toho ještì schopni), se kterým musí ven nìkolikrát dennì za každého poèasí. U pacientù s pokroèilou demencí však mùže být naopak péèe o domácí zvíøe zátìží a komplikací pøi hospitalizaci. Velmi vhodnou náplní dne je práce na zahradì, ovšem ta má jen sezonní charakter. Dlouhé zimní období s krátkými dny, delší tmou a malou možností rozptýlení stav øady pacientù zhorší, takže i pro toto období je tøeba vymyslet nìjakou èinnost. Pokud pacienti ještì dobøe vidí a slyší, mohou si èíst, poslouchat hudbu, rádio èi dívat se na televizi. Problém bývá v tom, že demence narušuje také soustøedivost a vùli, takže postiženému se prostì nechce nic dìlat a má tendenci jen sedìt a koukat, což jeho mozkové èinnosti pøíliš neprospìje. Zde pak nastupuje práce peèovatelù, kteøí s pacientem mohou provádìt rùzné aktivity. Jiným preventivním opatøením je dostatek tekutin, zejména v létì nebo v pøetopených prostorách. Jak již bylo øeèeno, starší lidé nemají dostateèný pocit žíznì a èasto si nevzpomenou, že se mají napít, a vzniká tak dehydratace s možností nejrùznìjších komplikací, od stavù zmatenosti po mozkové mrtvice. Dùležitým èinitelem je také kvalitní strava s obsahem všech základních živin a s dostatkem vitaminù, na což je u dementních lidí obvykle tøeba dohlédnout, protože mají sklon ke stereotypnímu jídelníèku, neumìjí si jídlo pøipravit, zapomínají, co mají jíst, a zapomínají dokonce i jíst. V neposlední øadì je dùležitým preventivním faktorem i péèe o pravidelné užívání lékù, což je nìkdy znaèný problém. Nepoøádným užíváním napø. lékù na srdce mohou vzniknout obìhové poruchy a v jejich dùsledku stavy zmatenosti, obdobnì mùže dojít k dekompenzaci cukrovky atd.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180696
LÉÈENÍ DEMENCÍ / 99
NÌKOLIK SLOV O LÉCÍCH Kapitolu jsem úmyslnì nazvala „nìkolik slov o lécích“, protože by bylo nošením døíví do lesa popisovat jednotlivá léèiva, která u dementních nemocných mùžeme použít. O farmakoterapii bylo napsáno velice mnoho literatury a ráda bych pøipomenula alespoò nìkteré autory a jejich práce: Erkinjuntti et al., 2002; Henn et al., 2001; Jirák, 1999; Jirák a Vnouèková, 2003; Katada et al., 2003; Kim et al., 2003; Koukolík a Jirák, 1999; Meguro et al., 2004; Obenberger a Roth, 1995; Piderman, 2003; Rahn a Mahnkopfová, 2000; Rainer et al., 2004; Rùžièka et al., 2003; Sink et al., 2005; Švestka, 2001 a 2004; Wilkinson a Murray, 2001 a mnoho dalších. V kapitole „Rodinná pøítìž, komorbidita a léèba u pacientù s demencí v psychiatrické ambulanci“ uvádím léky použité v mojí ordinaci v prùbìhu dvou let, 2004 a 2005, v pøedchozích letech to byly ještì i další preparáty. V zásadì lze øíci, že pøi amentnì delirózních stavech se používají antipsychotika v kombinaci s nootropiky, pøi jiných psychotických projevech (halucinace, bludy, neklid, agresivita, masivní anxieta) se používají antipsychotika, pøi depresivních stavech antidepresiva (ale ne pøi amenci a deliriu), u poruch pamìti jsou vhodná nootropika a kognitiva (Kuèerová Helena, 2000). Osobnì mám výborné zkušenosti s risperidonem, haloperidolem, zotepinem, èasto v kombinaci s piracetamem. Quetiapin a tiaprid se mi rovnìž osvìdèily, ale spíše na poruchy chování než na psychotické pøíznaky. Leckdy je tøeba léky mìnit, nìjakou dobu zabírá jeden, pak dojde ke zhoršení stavu, lék se vymìní za jiný a ten zase nìjakou dobu úèinkuje, a opìt je po èase vymìnìn za další. Pokud jde o antidepresiva, nejradìji používám citalopram a sertralin. Z kognitiv mám nejvìtší zkušenosti s galantaminem, o nìmž jsme s O. Vinaøem referovali již døíve a který byl mými pacienty nejlépe snášen a mìl výborné výsledky. Dobré výsledky, ale ponìkud horší snášenlivost jsem zaznamenala též u rivastigminu, a urèité zkušenosti mám i s donepezilem (Kuèerová Helena, 1997; Kuèerová Helena, 1998; Kuèerová Helena, Vinaø, 2005). Ráda bych se zmínila ještì o jednom léku, který snad ani lékem není, a to o vitaminu B1, který mívá v injekèní formì v sérii deseti i více dávek blahodárný vliv jak na pamìť, tak na celkovou kondici nemocných.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180696
100 / DEMENCE V KAZUISTIKÁCH
JEŠTÌ NÌCO O LÉCÍCH „A já, já zas mìl v nepoøádku játra. Vìdìl jsem, že jsou to játra, to, co mám v nepoøádku, protože jsem si zrovna pøeèetl prospekt na zázraèné jaterní pilulky, kde byly podrobnì popsány pøíznaky, podle nichž èlovìk pozná, že má v nepoøádku játra. Já mìl ty pøíznaky všechny… Prapodivná vìc, ale já když si ètu reklamní oznámení na nìjakou zázraènou medicínu, tak vždycky dojdu k závìru, že tou dotyènou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnìjší podobì … pouze o jediném neduhu jsem mohl s jistotou usoudit, že jím netrpím, a to o sklonu k samovolným potratùm.“ To píše Jerome Klapka Jerome v Londýnì v roce 1889 ve své úchvatné knížce Tøi muži ve èlunu (o psu nemluvì). Jak výstižné. A jak aktuální i po více než 100 letech. Vždycky si na to vzpomenu, když mi pacient po 2–3 dnech užívání pøinese lék nazpìt, nìkdy i po požití jediné tabletky, a sdìlí, že si pøeèetl pøíbalový leták a že tam jsou ty a ty potíže a to on má, takže ten lék nechce a chce nìco jiného. V tu chvíli bývám pøesvìdèena, že si to jen sugeruje, ale compliance, tedy spokojenost pacienta, je dùležitá velièina, a tak musím respektovat jeho pøání, jinak by mi odešel ke konkurenci. Takže vymyslím jiný lék a leckdy se situace opakuje. A stal se i pøípad, že po nìkolika podobných léèebných pokusech pacient stejnì ke konkurenci odešel. Nechci tímto snižovat skuteèné vedlejší úèinky lékù, k nimž tu a tam dochází a vìtšinì pacientù je lze rozumnì vysvìtlit s tím, že nìkteré pøíznaky èasto samy odezní, a teprve pøi jejich pøetrvávání nebo jejich znaèné intenzitì pøistoupíme k výmìnì medikace. Ale i u èásti tìchto spolupracujících pacientù informace v pøíbalovém letáku hrají svoji roli a lékaøi pak dá dost námahy uklidnit pacienta vystrašeného množstvím vedlejších úèinkù. U pacientù postižených demencí to nebývá tak výrazné, protože tito nemocní èasto rychle zapomenou, co si právì pøeèetli, takže se tím tak hluboce neznepokojují. U pacientù s poruchami pamìti bývají s užíváním lékù jiné potíže. Èasto si zapomínají léky brát, nepamatují si jejich názvy a pletou si je s jinými léky. Pokud nad nimi není nìjaký dohled, napø. èlena rodiny nebo sester v domovì dùchodcù, tak nìkdy není jistota, že pacient opravdu bere léky tak, jak má. Mnohokrát se mi také stalo, že pacient léky ordinované veèer považoval za „léky na spaní“ a bral je místo v 18–19 hodin až ve 22–23 hodin, i po pùlnoci, což pak ráno zpùsobovalo velkou spavost a ospalost. Nauèila jsem se pacientùm vyslovenì zdùrazòovat, že napø. antidepresiva nebo neuroleptika nejsou „léky na spaní“, že se mají brát po veèeøi, ne až v noci, a že
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180696