98
/
Èlovìk, jeho mozek a svìt
PØESUNUTÁ AGRESE je zamìøená proti jinému objektu než proti spouštìèi agresivního chování. Typicky je zamìøena „proti slabšímu jedinci“. Napø. muž frustrovaný v zamìstnání arogantní kritikou svého nadøízeného zbije své dìti, manželku nebo psa. Pøesunutá agrese je vìtšinou souèástí nevìdomých psychických mechanismù, takže skuteèného „motoru“ agresivního jednání si dotyèný není vìdom a mùže být pøesvìdèen, že koná „pro jejich dobro“ nebo „nemohl jinak“ èi „si to sami zasloužili“.
PSYCHOAKTIVNÍMI LÁTKAMI PODMÍNÌNÁ AGRESE se objevuje u jedincù pod vlivem alkoholu a drog, kterými mùže být vyvolána a posilována. Pùsobení alkoholu na mozek mimo jiné zhoršuje schopnost pøimìøenì reagovat na nové nebo ohrožující situace. Zvyšuje náchylnost k impulsivnì-agresivnímu chování, podporuje agresivní reakce na provokaci, která mùže být skuteèná nebo pouze domnìlá (nevinné poznámky mohou být interpretovány jako osobní urážky). Samozøejmì faktorù modifikujících agresivitu podmínìnou alkoholem je mnoho (nejen množství alkoholu, ale osobnostní a tìlesné dispozice, prostøedí atd.). Je varujícím zjištìním, že alkohol pùsobí prenatálnì na vyvíjející se plod. U zvíøat i lidí, kteøí byli pøed narozením vystaveni pùsobení alkoholu, byla pozorována zvýšená agrese.
Agresivní chování spojené s drogami se dìlí na psychofarmakologické (podmínìné pøímým úèinkem drogy nebo jejím vysazením v rámci abstinenèního syndromu), ekonomicko-kompulsivní (vede k získávání prostøedkù na nákup drog), organizované (je souèástí „drogové ekonomiky“ – zahrnuje teritoriální boje mezi dealery, tresty za nesplacené dluhy apod.). Zneužívání anabolických steroidù (zejména ke zvýšení výkonnosti a objemu svalù) je spojeno se zvýšenou mírou psychické podráždìnosti a fyzické agresivity, které mohou pøetrvávat urèitou dobu i po vysazení.
PSYCHOPATOLOGICKÁ AGRESE je konána pod vlivem psychického onemocnìní (respektive psychotických pøíznakù – halucinací, bludù aj.), kdy je narušen kontakt s realitou. Mùžeme se s ní setkat u nìkterých poruch osobnosti, schizofrenie, deliria, demence atd. Pozor – vìtšina pacientù s diagnózou psychotického onemocnìní vùbec není agresivní, ale s projevy agresivity se u nich setkáváme. Také psychopatologická agrese je opìt potencována úèinkem alkoholu, drog nebo vynecháním medikace. Paranoidní bludná pøesvìdèení (napø. „jsem ovládán, vkládají mi do hlavy myšlenky, jsem jako jejich loutka, jdou po mnì, chtìjí mne znièit a zabít“) mohou vyvolat agresivní (pseudo-obranné) jednání. Samozøejmì ne veškerá agrese, které se èlovìk s psychózou dopustí, jde na vrub jeho onemocnìní. Agresivita je èastým problémem u pacientù s demencí – zejména u demence Alzheimerova typu, kde se vyskytuje skoro u 1/10 pacientù, mùže být jednou z pøekážek domácí péèe a vede èasto k trvalé hospitalizaci nemocných.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180682
Z èeho je mozek postaven a jak funguje
/
99
IMPULSIVNÍ AGRESE – pøichází zpravidla bez plánování a náhle. Roli zde nehraje hmotný zisk, ale ventilace vnitøního napìtí a pohnutek. Typické je, že impulsivní agresivní èin se dìje epizodicky a závažnost agrese neodpovídá míøe provokace (napø. napadení jako reakce na odmítnutí banální žádosti). Terèem impulsivní agrese (na rozdíl od pøesunuté) mùže být kdokoli (tedy i „ten silnìjší“). Po vykonání èinu podmínìného impulsivní agresí dojde nejprve k pocitu úlevy, pozdìji vìtšinou následují výèitky a pocity viny (se kterými se ale nesetkáváme u jedincù s antisociální poruchou osobnosti – viz jinde).
Z neurofyziologického hlediska se na regulaci agrese (tedy spuštìní, tlumení, ale i její kultivaci) podílí více oblastí mozku. Vedle dominantního vlivu prefrontální mozkové kùry jsou to nìkteré èásti limbického systému (zejména amygdala), ale i hypotalamus, talamus, mozeèek aj. Pokud je agrese „obrácena dovnitø“, projeví se sebepoškozováním nebo sebevraždou (suicidiem). Sebepoškozování se mùže objevit u jedincù s rùznými psychiatrickými potížemi – napø. u nìkterých poruch osobnosti (zejména u emoènì nestabilní poruchy hranièního typu) èi mentální retardace. Na riziko sebevraždy je nutné myslet zejména v hlubších formách deprese. S pøevážnì demonstrativními sebevraždami se setkáváme i u nìkterých poruch osobnosti (napø. histrionské).
3.5 KDYŽ BDÍME A KDYŽ SPÍME Miroslav Orel, Vìra Facová Bìhem ètyøiadvaceti hodin se cyklicky støídají dva základní funkèní stavy mozku – spánek a bdìní. V jejich prùbìhu lze sledovat urèité fáze a zmìny, které se netýkají pouze funkcí mozkových, ale také øady metabolických, bunìèných, tkáòových a orgánových funkcí. Cyklickým zmìnám podléhají všechny úrovnì a formy živé hmoty (øíkáme jim biologické rytmy – biorytmy). Jako pøíklad tìlesných funkcí, které podléhají cyklickým zmìnám, uveïme tìlesnou teplotu, celkovou metabolickou aktivitu, sekreci nìkterých hormonù (rùstového hormonu aj.), aktivitu a aktuální poèet bílých krvinek (leukocytù), krevní tlak, reprodukci urèitých bunìèných populací (napø. kmenových bunìk v kostní døeni), pøíjem potravy aj.
Základním zevním (exogenním) motorem biorytmù, které se støídají bìhem ètyøiadvaceti hodin (tedy cirkadiánních rytmù), je støídání dne a noci. Støídání svìtla a tmy má mimo jiné vliv na produkci a uvolòování melatoninu – hormonu šišinky (epifýzy), který se na øízení cirkadiánní rytmicity významnì podílí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180682
100
/
Èlovìk, jeho mozek a svìt
V mozku (pøesnìji v hypotalamu) se nachází vnitøní (endogenní) motor cirkadiánních biorytmù. Se zevním støídáním svìtla a tmy je synchronizován, ale je na nìm do urèité míry nezávislý. S urèitým posunem funguje i v pøípadì zrušení pravidelného støídání svìtla a tmy. Mimo hypotalamu se na øízení biorytmù se podílejí dále napø. retikulární formace mozkového kmene a limbický systém.
Pøes mnoho poznatkù nejsou uspokojivì objasnìny všechny detaily toho, proè a jak spíme. Geneze, regulace i vlastní prùbìh spánku jsou velmi složité mozkové procesy. Z mnoha mediátorù, které se podílejí na spánku, jmenujme v prvé øadì serotonin.
Spánek patøí k základním životním potøebám. I plod vyvíjející se v dìloze spí. Spánek je mimo jiné dùležitý pro regeneraci mozkových funkcí (spánek dospìlých lidí je delší než spánek mnoha zvíøat). Bìhem spánku dochází rovnìž k ukládání informací do dlouhodobé pamìti a ke konsolidaci pamìti – což je integrace novìjších informací se staršími pamìťovými záznamy mozku. Napøíklad uèení do školy je efektivnìjší, pokud jsou jednotlivé celky uèiva „oddìleny“ spánkem, než pokud se student uèí „celou noc“.
Tendence k usínání se objevuje u lidí všech vìkových kategorií také bìhem dne. Jinými slovy – bìhem dne kolísá hladina bdìlosti. Bdìlost definuje Psychologický slovník (Hartl, Hartlová, 2000) jako „nezbytný pøedpoklad vìdomí; stav pøipravenosti a pohotovosti organismu k reagování na vnìjší podnìty; stav aktivace organismu, který nespí, není v kómatu a není anestezován.“ Jinými slovy – bdíme tehdy, pokud nespíme, nejsme v bezvìdomí nebo celkové anestezii (napø. na operaèním stole), vnímáme, že jsme a že je také svìt kolem nás.
K bdìlému stavu, který umožòuje smyslové vnímání, významnou mìrou pøispívá èinnost aktivaèního systému retikulární formace mozkového kmene. Èást ascendentních (vzestupných) vláken se dostává do talamu, ale èást talamus obchází a proniká pøímo do rùzných oblastí mozkové kùry. Právì ascendentní aktivaèní systém retikulární formace se dominantnì podílí na navození a udržování bdìlosti. Napøíklad celková anestetika ovlivòují (mimo jiné) právì aktivitu aktivaèního systému retikulární formace – a navozují tak umìle vyvolaný a øízený stav bezvìdomí.
Systém kortikofugálních vláken procházejících z mozkové kùry do retikulární formace je pravdìpodobnì odpovìdný za probuzení vyvolané psychickými mechanismy (napø. také emocemi) bez jakéhokoli zevního podnìtu.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180682