POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM SKUPINÁM HLÁSEK
Základní postup na nácvik mìkèení n Kontrola, pøípadnì nácvik fonematického sluchu, zejména spolehlivé rozlišení slabik ty x ti i dalších. n Kontrola, pøípadnì nácvik rozlišení mìkkých a tvrdých slabik ve slovech. n Kontrola zpùsobu dýchání. n Kontrola motoriky mluvidel, zejména polohy špièky jazyka na horní a dolní alveoly, pøitisknutí høbetu jazyka na patro, odstranìní mezizubní polohy jazyka. n Kloktání – podporuje posunutí hmoty jazyka vzad. Vyvození hlásky Ť 1. Nácvik výchozí hlásky T s jazykem na dolních alveolách. 2. Dítì si dá dva prsty (ukazovák a prostøedník) do pusy a vyslovuje tytyty (prsty „lezou do pusy a jazyk se je snaží vyhnat“, špièka jazyka tlaèí proti prstùm). Zmenšením prostoru v puse pomocí prstù a opøením špièky jazyka o prsty se jazyk vyklene a èasto se ozve slabika ti. Nìkdy pomùže i cvièení vleže na zádech – veèer, kdy je už dítì uvolnìné po koupání, jazyk vlastní vahou ještì o kousíèek zapadne a snadnìji se dosáhne správného zvuku. Mìkèení lze vyvodit v pøípadì potøeby i pomocí posunutí jazyka špátlí. Pøedpokládá to ale, že dítì s manipulací souhlasí – brání-li se, bude akce nepøíjemná a zøejmì i neúspìšná. Vhodná motivace i nácvik pomocí špátle je vìcí odborníka. V pøípadì potøeby (velmi zøídka) se lze dostat k hlásce Ï nebo slabice DI odhmatáním na krku nebo tím, že jako výchozí hlásku použijeme D. Diferenciace mìkèení Problémem nìkdy zùstávají slova, kde je vedle sebe „mìkká“ i „tvrdá“ slabika – dìda, hodiny. Pomùžeme si jako obvykle názorem: DÌ = mìkká kostka, DA = tvrdá kostka. Dáme je dál od sebe, aby dítì mìlo dojem, že øíká dvì samostatné slabiky, které už dávno umí. Postupnì je k sobì pøibližujeme, až se spojí do slova. V delším slovì nahradíme „obyèejné“ slabiky malou kostièkou: Hodiny = malá kostièka – mìkká kostka – tvrdá kostka.
98
BUDU SPRÁVNÌ MLUVIT
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180645
POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM SKUPINÁM HLÁSEK
Hláska J Vìtšinou nedìlá potíže ani u pomìrnì závažných poruch – slovo JÁ je ostatnì velmi frekventované. Vyvození se týká jen dìtí s narušených sluchem nebo rozštìpy, kdy se zpravidla používá „oslíèek“ – kombinace samohlásek Í – Á. Vázáním hlásek vznikne ÍJÁ. Bìžné dítì hlásku cvièit nepotøebuje.
Souhlásky KG CH Tyto hlásky se tvoøí podobnì jako pøedchozí skupina, jen ještì o nìco hloubìji v puse – KG kontaktem koøene jazyka s patrem, CH vznikne prùchodem vzduchu úžinou. K patøí ke skupinì nejèastìjších èeských souhlásek, proto je øeè dítìte, které hlásku neumí, velmi nápadná (koèka = toèta, tošta, kytièka = tytyèta, tytyšta apod.). Protože se tvoøí ještì hloubìji v puse než mìkèení, je zøejmé, že není-li v poøádku tato skupina hlásek, budou velmi pravdìpodobnì problémy i s KGCH – je proto logické, že nácvik zaène nejdøív u mìkèení. KGCH se vìtšinou objevují spontánnì pomìrnì záhy, ale u menší skupiny dìtí si dávají naèas. Není výjimkou, že dítì už umí témìø všechny hlásky správnì, K ovšem nácviku odolává a dítì se stává mezi vrstevníky nápadným, pøestože celkovì mluví velmi dobøe. Pokud ale nejde o závažnou vývojovou poruchu, objeví se hláska K zpravidla ještì pøed nástupem do školy. Základní postup na nácvik souhlásek K, G a CH 1. Kontrola fonematického sluchu, zejména rozlišení slabik ky x ty i dalších (ky – ty – ti). 2. Rozlišení K a T ve slovech – ve slovì by mìla být jen jedna hláska (boty, kyvadlo, kape, táhne x kytka, kabát). 3. Kontrola motoriky mluvidel, zejména kloktání – podporuje posunutí hmoty jazyka vzad (s vodou, pozdìji naprázdno, zvuk se podobá kombinaci hlásek kchch). Pokud dítì neumí kloktat, bývají neúèinné i jakékoli manipulace (prsty v puse, špátle apod.). 4. Kontrola výchozí hlásky T nebo Ť, s jazykem na dolních alveolách. Vyvození hlásky K 1. Dítì si dá dva prsty (ukazovák a prostøedník) do pusy a vyslovuje tytyty nebo tititi (stejnì jako u mìkèení). Zmenšením prostoru v puse pomocí prstù (je ovšem BUDU SPRÁVNÌ MLUVIT
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180645
POZNÁMKY K JEDNOTLIVÝM SKUPINÁM HLÁSEK
nutno posunout je ještì o kousek dál než u nácviku TI) se jazyk hodnì vyklene, dotkne se patra svou zadní tøetinou a ozve se slabika KY. Výhodou je poloha v pololeže – dítì je opøené o polštáø, v køesle apod.). 2. Nácvik musí být velmi pozvolný a bez jakéhokoli nátlaku – je velké riziko vybavení dávivého reflexu. 3. Nìkdy pomùže i v tomto pøípadì cvièení vleže na zádech v postýlce, jazyk vlastní vahou ještì o kousíèek zapadne, takže není tøeba razantní pomoci, a snadnìji se dosáhne správného zvuku. I hlásku K lze vyvodit v pøípadì potøeby pomocí posunutí jazyka špátlí. I když dítì s manipulací v puse souhlasí, èasto se reflexnì brání, a trpìlivost je proto na místì – dávivý reflex není nic pøíjemného. Vhodná motivace i nácvik pomocí špátle je vìcí odborníka. Víc než jindy záleží na volbì slov – v èeštinì je mnoho slov obsahujících K zdvojené (koèka, koleèko) nebo zároveò T i K, pøípadnì i mìkèení (kabát, kytka, štìòátko, koťátko, kytièka), která se pro první nácvik nehodí. Volíme vždy jen slova s jednou nacvièovanou hláskou! V pøípadì potøeby (jen velmi zøídka) se k hlásce G dostaneme pomocí výchozí hlásky D nebo Ï, pøípadnì odhmatáním znìlosti na krku, podobnì jako u Z. Hláska CH Nacvièíme ji v pøípadì potøeby opìt pomocí „prodloužení“ K – vznikne kchch – pøedem radìji ovìøíme, zda dítì rozdíl mezi K (pomùžeme si ťuknutím) a CH (hláska trvá – pohlazení) pozná. Pomoci mùže i delší kloktání podobné CH a „vodotrysk“ – vzduch vodu prudce a krátce rozrazí a je slyšet spíš K. Stejnì jako v jiných pøípadech postupnì první hlásku K omezujeme ve prospìch následujícího CH. Pøestože se u hlásek KGCH èasto neobejdeme bez toho, abychom s dítìtem manipulovali, je tøeba tyto postupy omezit na minimum. Ohýbání hlavy dítìte pøes naše pøedloktí a manipulace našimi prsty nebo špátlí v puse bránícího se dítìte i další podobné manipulace jsou dávno pøekonané a zbyteèné! Vìtšinou úplnì staèí podepøení hlavy dítìte v zátylku a vedení špátle, kterou dítì samo drží v ruce – dítì držíme za ruku se špátlí („pomùžu ti“) a pohyb øídíme my.
100
BUDU SPRÁVNÌ MLUVIT
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180645