Pokračovala jsem ve svých úvahách nahlas, abych ho snad uklidnila, utišila. „Prostě když my se měníme, mohou se měnit i lidé kolem. Víš, já měla jeden čas také pocit, že kolem mne nikdo není. Měla jsem pocit, že mám jen jednu kamarádku, kterou jsem měla ráda, ale trochu mě využívala. Tak jsem si jednou řekla, že jí odpouštím a propouštím ji. Dokonce s tím rizikem, že přijdu o jedinou dobrou kamarádku. Během jednoho roku jsem potkala hned několik přátel, tak blízkých, že jsou mými nejbližšími několik let. A ta původní kamarádka nakonec taky zůstala, jen mě už tak nevyužívá.“ Ten napůl ještě kluk a napůl muž se najednou vzpamatoval. „Ty jsi někdy měla pocit, že jsi bez přátel? Já měl pocit, že ty nikdy nemůžeš mít pocit, že jsi sama.“ Podíval se na mne s očima široce dokořán. „Myslíš to vážně? Vždyť ty jsi měla kolem sebe vždycky spoustu lidí,“ povídal a já viděla, že z něj smutek rychle vyprchává. Věděl totiž, stejně jako vím já, že mám nejlepší přátele, jaké si může člověk přát. Stejně tak jako s přáteli je to i s partnerem. Někdy ve strachu z osamělosti nenecháme prostor pro někoho nového. Někdy odpuštění a propuštění naopak staré vztahy vyčistí a ony se zjeví v nové podobě, kvalitnější a pevnější. Přátelství totiž stejně jako láska je křehké a musíme o ně pečovat, ale pokud je třeba, nenajdete na světě věc pevnější. Cítit se sám (rozjímání) Osamění v temných nocích, opuštění nad časným ránem či nepochopení uprostřed mnoha za svitu poledne, tlačící se tiše v hlučném davu, ano i Ty jsi jen další podobou Samoty Duše. Odešel, odešel a nic nezůstalo, snad mohl zůstat, snad na něj někdo čekal, tu na Zemi, či někde tam, kam naše oči nedohlédnou, odešel a ona zůstala sama. Světlo střídá tmu a ona čeká, jestli se vrátí, jen aby necítila Tebe, Samoto Duše. Tančí tak lehce, tak jemně jako všechny ty ladné dívky kolem, jedna z nich v souznění pohybu i hudby. Mohla by snad nožku vyhodit výše než ostatní, ale ne, neudělá to, snad bojí se. Přesto ta samá, co zdá se být tak stejnou, a i přesto Tě zná, Tebe, Samoto Duše. Právě vešel On, všichni ho vidí a všichni ho slyší a chtějí být jako on, výjimečný lev salónů, krasavec, chytrák, kam vstoupí, rozzáří svět kolem, aplaus a obdiv. Tolik přátel pravých i ne a žen, ty střídá jednu po druhé a všude jich má dost, aby ještě víc pocítil svou ojedinělost a chtěnost, ale nic nepomáhá, neboť někde uvnitř ví, že ve výjimečnosti je i samota. Tam pod vším i u něj sedí ona Samota Duše.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180644
Ať sám v pokoji, či v souladu se všemi kolem, či na pódiu stojíš, samota tvé duše provází tě. Kde jsi ty, který zaženeš ji, a jsi-li vůbec? Či marné je hledání? Ať jsem to já, ona či on, hledáme a doufáme ve shledání, svou samotu každý po svém zaháníme. Snad mylnou představou, že matka, otec jsou tu vždy, snad psycholog či léčitel nám naši nepochopenou duši pofouká, vždyť je tu vždy, když peněz je dost. Snad do svých dětí naději svou dáme v mylném sebeklamu, že ty nás nikdy neopustí. Pardon, že pro ty tu vždy budeme. A pak držíme je u sebe pouty z titanu, jež svazují jim jejich štěstí. Proč? Jen pro strach ze samoty naší duše. Snad s nadějí se obracíme na partnera a všechny sny do něj vložíme a čekáme vděk. A co partner? Z hrůzy před samotou své okovy s matkou pilně střeží. A my, zklamaní a osamělí hledáme v přátelích a milenkách či milencích, hledáme souznění. A my zbabělci či slušňáci, my v pejsčí a kočičí lásce pátráme po souznění. A co my, my podivíni? Nacházíme to u Vás, andělů, a ve Vaší lásce bezbřehé a bez podmínek a Světlo na zaháněče samoty pasujeme. Závislí jsme na zaháněčích Samoty a v osamění nešťastní. Až přijmeme Samotu Duše jako svou přítelkyni a výjimečnost svého bytí, pak svobodní budeme se cítit ve svém osamění. Pak radovat se budeme z každého nečekaného souznění a spojení a budeme ho brát jako dar, a to setkání bude pravé. Z radosti, byť z okamžiku sblížení, ne ze strachu z chvíle osamění. Někdy se naše problémy se vztahy s otcem a matkou promítají do našich dalších vztahů. Je třeba proto řešit vztahy jako takové od základu. (Viz předešlé kapitoly.) 1. Vyčistěte prostor, poproste o ochranu a vedení. 2. Odpusťte a propusťte bývalé partnery (udělejte rituál, nějakou jejich věc vyhoďte, nenechte se vysávat pouty neštěstí, nenávisti...). 3. Místo starých partnerů nechte neobsazené (vykliďte půl skříně, postele, nechte dvě židle, nevracejte se ke starým fotkám a kazetám, kupte si nové album...). 4. Napište, jakého partnera si představujete (viz rituál v předešlé kapitole), či vizualizujte si s ním výlet, snídani... 5. Nechte své srdce otevřené a poproste anděly, aby vám toho správného partnera přivedli. Vždy, když píšete, co byste si představovali, nechte v rituálu prostor pro anděly, pro to, co jste zapomněli, a je důležité. 6. S důvěrou to odevzdejte andělům. Tento rituál není jednorázový, je nutné udržovat víru v to, že přijde ten pravý, a neustále pracovat na bolestech ze vztahů minulých. I vztah sám je
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180644
o práci na sobě a vztahu, proto pokud vztah máte, jen proste o pročištění a odpouštějte. Váš partner vám dává to, co se musíte naučit, pokud je ve vašem výukovém programu vážit si sebe, bude vás učit i tomu. Pohádka: Zasloužená Láska Na louce krásné, že srdce zaplesalo, mezi stromy vysokými a vřesy vonnými žilo mnoho vílí havěti. Malé i větší víly vedle sebe žily a vílí kluci i chlapi se o malou přírodní zemi starali. A tady žila-nežila, krásná víla to byla, byla jedna z nejkrásnějších, starala se o svá kvítka s láskou a pečlivostí a každý měl ji rád. Když slunce pomalu zapadalo, tančívala uprostřed rejů vílích princů i dam vznešených a nikdo netušil by, že nepatří mezi vílí smetánku, tak jemně se vznášela, tak krásný šat a vkus měla. Když někomu nějaký vílík ublížit chtěl, hned pomohla mu a ochránila jej, tak ušlechtilá to byla dušička. A květy rozkvétaly té víličce pod rukama radost pohledět. Hned nedaleko žil vílí princ. Byl krásný a srdce dobrého a malá víla na něj často myslívala, zejména když potkala jej a spolu moudře promlouvali a louce pomáhali. Však pro prince málo dobrá asi byla, neboť neustále viděl na ní jen nedokonalosti a slabůstky. Co chvíli pro něj málo duši vznešenou měla nebo pomalu tančila, či zase všechna kvítka nestihla obhospodařit. Neboť víle na vílím princi moc záleželo, zavděčit se mu chtěla, jinak jeho lásku získat neuměla. A tak snažila se a snažila a lásku prince přesto neměla. Celá louka milovala tuhle malou vílu, tak milé srdce měla, tak pracovitá byla a zcela určitě nejkrásnější z celé louky, jen princ to neviděl. On dobré srdce měl, vždyť každému pomoci chtěl. Když uviděl vznešenou a silnou vílu růže šlechtěné, vzplál láskou. Chtěl pomoci té ubohé, vždyť nestíhala opečovávat svůj květ pro reje taneční a neměla srdce dobré. Co na tom, že víla byla do sebe zahleděná, o květiny nestarala se, vždyť starali se jiní. Ani lásku k jiným vílám necítila a nepomohla nikomu než sobě. I krása duše chyběla a to se ve vílí podobě ihned zjeví. A tak princ zamilován byl do víly nedobré a nehezké, která pranic neuměla a ani umět nechtěla. Tak malá milá víla plakala a ptala se staré moudré vrby, proč princ ji nemiluje, když ona vše má. A vrba moudře odpověděla: „Lásku si má milá nemůžeš zasloužit, ta buď je, či není. A pokud není, nejsi nikdy pro nepravého krásnou ani dokonalou. Pak zbytečná tvá snaha je. Až přijde ten pravý, budeš pro něj andělem, ať jsi, jaká jsi. Dokonalá či nedokonalá. Budeš vílou jeho srdce. Jen víličko moje milá, jsou víly, které nepoznají pocit být andělem, neboť nepotkají či nepoznají toho pravého... Láska se nemůže zasloužit ani vykoupit, můžeš ji dát a dostat, ona buď je či není.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180644