1 3 . KA P I T O L A
CO VÁS ÈASTO ZBYTEÈNÌ TRÁPÍ?
JEN VÍKENDOVÉ MANŽELSTVÍ? A: Já tedy o sobì nerad mluvím, jsem dost uzavøený. Ale nìkdy je toho prostì pøíliš a potøebuji se svìøit… nebo alespoò vypovídat. Mám totiž problém, který trvá už dost dlouho, a nevím si s ním rady. B: Povídejte, poslouchám. A: Já jsem jezdíval na montáže. Po celé republice, nìkdy i v cizinì. Ta práce mì docela bavila a také jsem dost vydìlával. Byl to dobrý pocit, když jsem se podíval na výplatní pásku. Jenomže manželce se to nelíbilo. Že je poøád sama, že to není žádný život, že když pøijedu na sobotu a nedìli, tak jsem unavený, s nièím jí nepomohu. Znáte to? B: Asi ano. A: Pak se nám narodilo dítì. Dcera, mám ji moc rád a vždycky jsem mìl. Žena ale vyèítala, že jsem nebyl ani u porodu a manželé všech jejích kamarádek u porodu byli. A že malá roste vlastnì bez tatínka. Když jsem byl v práci, tak mi vyvolávala na mobil rùzné výèitky a výhrùžky, že si nìkoho najde a tak. Bylo to èím dál horší. Zavolala tøeba uprostøed týdne, že musím druhý den pøijet. Že musí s dcerou k doktorovi a že to nezvládne sama, protože je tam komplikovaná cesta s koèárkem. Že jí musím pomoci do autobusu. Jenže zkuste odejet z montáží uprostøed týdne s tím, že musíte manželce pomáhat s koèárkem. To je fakt tìžké. B: Jak to dopadlo? A: Tak, jak muselo. Prostì jsem dal výpovìï. Pomìrnì snadno jsem našel novou práci, svým zpùsobem v oboru, ale za polovinu penìz. Volno, když ona potøebuje, nakonec také nemám, na pracovní dobu tam dbají, penìz je, jak jsem øíkal, o hodnì ménì a žena je poøád nespokojená. Nesnáší, když si zapálím. Když se chci dívat na televizi, když pøijdu domù a dost se neusmívám. Když utírám nádobí, je to špatnì, když ho neutírám, tak také. Nevím si s tím rady. Stydím se za to, ale už jsem ji i uhodil. Øíkala mi, co o mnì tvrdila její matka, a byly to samé lži. Tak mi, jak se øíká, bouchly saze. B: To ovšem není øešení. A: Já vím, kdepak. Jenomže ať dìlám, co dìlám, vždycky je to špatnì. Nìco se musí stát. V práci mì to nebaví, je to døina za málo penìz. Nìkdy
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180610
CO VÁS ÈASTO ZBYTEÈNÌ TRÁPÍ?
1 3 . KA P I T O L A
si øíkám, že èím víc mám úkolù a zodpovìdnosti, tím ménì mám pravomocí a elánu. Doma žádnou energii také nenaèerpám. Už mì to tam nebaví. Kvùli dítìti mì žena sice neopustí, ale to je dost málo. V podstatì jsem doma jenom trpìný. Co udìlám, to podle ní udìlám špatnì. Málo vydìlávám, málo doma pomáhám, málo se vìnuji své ženì, málo pomáhám s dcerou, málo vycházím s tchyní. B: Pøitom se hodnì trápíte. A: Protože jsem na všechno sám. Žena má jenom požadavky a nevidí, jak je to pro mì všechno tìžké. Kdysi jsem ji miloval, to už je ale pìknì dávno. Teï nevím. Asi k ní nic moc necítím. Dceru mám rád, to ano, ale ženu? Nìkdy mì trápí, rozèiluje nebo v lepším pøípadì nudí. Já pro ni také nejsem zajímavý. Nìco prostì není se mnou v poøádku, nìco u mì špatnì funguje a pak to takhle dopadá. B: Hm. A: Vlastnì ani nevím, proè se mi to všechno takhle zprotivilo. Èekám, že se jednou pøece jen nìco musí pøihodit, nìco se zmìní. Pøitom se nic nedìje. Ona je nespokojená, já jsem nespokojený a tak dokola. Kde to skonèí? B: Máte strach? A: Svým zpùsobem ano. Mám. Bojím se, že se stane nìco špatného. Nìco se musí stát… ale kdy a jak. B: Co by se mohlo stát? A: Kdysi, když jsem pøijíždìl z montáží, tak jsem se domù tìšil, hodnì tìšil. Na ženu i na dceru. Teï, když se blížím k domovu, tak jsem bez nálady, málem celý otrávený. A když pøijdu domù, tak tam panuje taková divná atmosféra. Žena se mì kolikrát zeptá, co mi zase je, a já nevím, co jí odpovìdìt. V duchu si øíkám „to se už nedá vydržet, døív nebo pozdìji, ale spíš døív budu muset odejít“. Nemohu tam zùstat jenom kvùli dceøi…
JEN VÍKENDOVÉ MANŽELSTVÍ – CO VYPLYNULO „MEZI ØÁDKY“ Jak je vidìt, mezilidské høe „To je hrozné viïte…“ nepodléhají jen osamìlí pánové v maminèinì nároèné péèi. Objeví se v nejrùznìjších situacích, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180610
1 3 . KA P I T O L A
CO VÁS ÈASTO ZBYTEÈNÌ TRÁPÍ?
konstelacích i souvislostech. Zde je pøevedena ve vyšší kvalitu zvanou „Katastrofické myšlenky“. Jde o šòùru na sebe navazujících a vzájemnì se jakoby potvrzujících úvah ukazujících složitost a neøešitelnost dané situace. Nejde zde o pouhý výmysl. Jednotlivé položky katastrofických myšlenek mají pøinejmenším reálný základ. Podstatné ovšem je, že se objevují jen a výluènì právì ony. Dobøe snad bylo kdysi dávno. Teï a nyní vše, co prožíváme, je špatné… a bude ještì hùøe. Maminky øíkávají šklebícím se dìtem: „Neškleb se, zùstane ti to!“ Grimasy obvykle nepøetrvávají, ale návyk podtrhnout negativa a epizody vnímat jako katastrofy bývá pøekvapivì trvalý. Šíøí se jako kola na vodì. Pøekryje neutrální zážitky a nedovolí zažít radost z pozitivních okamžikù. Kladné prostì vytìsní. Trvalá nespokojenost podporuje vznik úzkosti, vždyť špatného se mùže ještì pøihodit mnoho. Nikdo nemùže vìdìt, kdy a co se ještì pokazí… nìco to ale urèitì bude. Od úzkosti není daleko k depresi. Popsaný styl je sociálnì nakažlivý. Jakápak mùže doma panovat atmosféra, když se blížíte k domovu a jste bez nálady, málem celý otrávený. A v zamìstnání? Ne že by naplnìní hesla „vždy s úsmìvem“ bylo zárukou pracovních úspìchù. Nicménì katastrofické myšlenky ovlivòují vše možné, tedy i pracovní výkon. Mimo jiné vedou i k pocitu vyhoøení. Otrávený, znechucený, sklíèený, unavený, psychicky vyhoøelý èlovìk, rozzlobený na sebe i na druhé. Jaké asi mùže mít sebevìdomí? Rodným bratrem katastrofických myšlenek je tzv. hledání (znaèkování) viníka. Výchozí úvaha zní: „Netrpìl bych tolik a nemìl bych takovou smùlu, kdyby…“ Místo tøí teèek lze dosadit buï situaci, nebo èastìji osobu, o níž se postižený domnívá, že zavinila jeho rozlady. Ve velké vìtšinì pøípadù jde o jakousi duševní berlièku. Usuzuje: „Když najdu viníka, èi dokonce viníky, tak se mi pøinejmenším psychicky uleví. Podstata krize samozøejmì øešena není. Po ruce je jen zjednodušené, nebo dokonce falešné vysvìtlení. Katastrofické myšlenky, oznaèkování viníka… debaklovou triádu trpícího èlovìka završují falešná øešení. Jde o øešení, v nichž své osobní problémy øešíme na vrub, úkor nìkoho jiného. Jde o rùzné formy úniku, zmìn, pøesnìji výmìn ve vztazích a sociálních vazbách. Napsat, že zde jde o øešení laciné, je zjednodušující. Ono se „lacinì“ nabízí jakoby samo, ale co do ztrát, emoèních i materiálních nákladù to bývá drahé. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180610