Jestliže umění určité kultury neodpovídá vnitřnímu ustrojení člověka, je to podnět k umění, které se vzbouří proti této kultuře a dokáže zúčtovat s její superioritou. Umění čas od času i rozděluje lidstvo. Protiklad dvou světů, světa helénistické megapole a světa Egypta, je protikladem střízlivé věcnosti, zájmu alexandrijského astronoma Hipparcha a zmatku, strachu a posvátné úcty rolníka na Nilu, s nimiž sledují stejnou událost: zatmění Slunce. Jsou to dva světy. Co je spojovalo? Co je vůbec mohlo spojovat helénizace připravila kromě přitažlivosti zemské a faraóna? Daně. Smrti a daním člověk neuúspěch romanizace teče. To je i metafora pro odpověď na otázku, proč po helénizaci tak úspěšně Středomoří a rychle nastupuje romanizace středomořského starověkého světa. Příběh helénismu je příběh o pozoruhodném setkání řecké kultury a civilizace městského řeckého státu s Orientem, setkání, jehož výsledkem byla nová kulturně-civilizační forma, kterou jsme se navykli nazývat po německém historikovi Droysenovi helénismem. „Antika vyžadovala Takže za třetí: „Helénistická civilizace byla první velká společenská a kulturní občanskou povinnost integrace v dějinách lidstva; připravila půdu i integraci politické, jež se uskutečnila a společenské ctnosti v říši římské a jenom díky jí mohly vzniknout a šířit se velké duchovní směry, prospěšné společnému jež tak převratně zasáhly do vývoje evropského lidstva“ (V. Vavřínek, blahobytu ve skutečném Alexandr Veliký, Praha 1967, str. 197–198). světě … antické svobody Příběh superiorní řecké kultury – které svěřil Alexandr osud své říše – byl by moderním lidem nakonec v Orientu i v Římu a Evropě nanejvýš odlišný. Lidovým vrstvám nebyly příliš po chuti“ národů Orientu žijícím mimo kulturu a civilizaci Alexandrem zakládaných (E. Gellner, Podmínky „poleis“ (viz desítky Alexandrií apod.) zůstala tato kultura cizí. Řím, těžce svobody, Brno 1997, hledající novou identitu v období přechodu od republiky k císařství, nalezl str. 42). Individuum se svůj výraz, novou estetiku, která by mu nabídla identitu vládce světa, významně osvobozuje v příklonu k estetice archaického a klasického umění Řecka. Kultura Řeků od tradičních vázaností i v podobě helénismu, stejně tak jako kultura a civilizace antického Říma bytujících v komunitní (stavitelství, vojenství, právní řád, daňové systémy atd.), to vše prorůstalo kmenové společnosti až na křesťanský Západ z pozic sice vojensky poraženého, politicky rozložev helénistické epoše. ného, ale kulturně vyššího a svým způsobem respektovaného antického světa.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180607
HÉLIOPOLIS – helénistické město přerůstající za císařství v centrum kulturní a civilizační dominance Říma pro oblast Východu Baalbek – Héliopolis leží na rovném území mezi pohořími Libanonem a Antilibanonem, či jinak, mezi dnešním Damaškem a Bejrútem, hlavním městem Libanonu; za císaře Augusta římská kolonie; původně foinícké kultovní středisko, v helénistické době obsazeno Řeky a přejmenováno na Héliopolis. Za římské vlády to bylo výjimečně výstavné město s chrámem Jova Héliopolského (Iuppiter Heliopolitanus), jehož kult se rozšířil po celé římské říši. Kolosální chrám měl čtyři části (jen vnitřní nádvoří bylo o rozměrech 135 × 113 m), dodnes se zachovalo šest sloupů (korintský řád, délkou 20 m jsou druhými největšími sloupy na světě). Sloup se skládá ze tří dílů, každý díl je o délce od 6 m do 7 m a má průměr 2,05 m (odhad váhy jednoho dílu – přibližně 45 tun). V západní části chrámu jsou tři proslulé desky – tzv. trilitony – o neuvěřitelných rozměrech 19,1 × 4,3 × 3,6 m. Se stavbou tohoto největšího chrámu římského impéria bylo započato za císaře Antonina Pia a stavební práce pokračovaly za vlády císařů Septima Severa a Caracally. Rovněž bohu Bakchovi je v posvátném areálu zasvěcen obrovský chrám. Takzvaná baalbecká plošina – terasa (49 × 89 m) – je původem ještě starší a je tvořena devíti bloky ve třech řadách (blok má rozměry 9 × 3 × 4 m). Héliopolis demonstrovala moc císařství, dominanci kultury Říma a sílu jeho civilizační expanze na východ, do Asie. Ruiny chrámu Jova Héliopolského, šest dvacetimetrových doposud stojících sloupů z původních dvaašedesáti (vzdorovaly zemětřesením, střídání etnik, kultur a státních útvarů). Část sloupů byla převezena do Konstantinopole pro chrám Nejvyšší moudrosti (za císaře Justiniána, 6. století po Kr.). Arabové přeměnili Baalbek v pevnost a část použili jako stavivo pro dvě mešity. Další ničení způsobili křižáci. Do roku 1975 ruiny sloužily jako kulisy pro divadelní a hudební festivaly.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180607
Role Říma jako caput mundi a její vyjádření v architektuře Městská fora, chrámy, vítězné oblouky a symboly císařské moci, thermy, divadla, amfiteátry a cirky, akvadukty a veřejné vodojemy, mostní konstrukce a silnice vytvářely a petrifikovaly kulturní a civilizační identitu na obrovském, etnicky i geograficky rozdílném teritoriu římského impéria. „Řím tvoří centrum krajiny, která obsahuje ‚všechno‘. V Latiu jsou přítomny jak staré chtónické síly, tak antropomorfní charakter klasických božstev i abstraktní kosmický řád nebe.” „U Kolosea a Pantheonu se tato syntéza symbolicky zpřítomňuje v urbanistickém umělém prostředí. Koloseum sjednocuje prvotní látku, antropomorfní architektonické řády a kosmické osy tím nejjednodušším způsobem a jako urbanistické ohnisko Říma tuto syntézu odhaluje ‚na veřejnosti‘.“ „Obě dvě stavby připomínají Heideggerova slova, že ‚být na zemi znamená být pod nebem‘. Koloseum se otevírá vertikální dimenzi a přikrývá je samo nebe. Jste-li uvnitř, nepravidelný ‚profánní‘ horizont města se za vámi ztrácí; dokonalý, ničím nerušený obrys vytváří základnu pro přírodní kupoli. Nikde člověk nezpřítomnil nebe přesvědčivěji.” „Koloseum stále ještě stojí, ale člověk už nerespektuje významy, jež jsou v něm vtěleny. Možná, že pád Kolosea byl chápán v tomto metaforickém smyslu!” (Ch. Norberg-Schulz. Genius loci. K fenomenologii architektury. Praha, Odeon 1994)
celkový pohled na Řím; kresba O. Okamury podle modelu; srv. Das Antike Rom. Gestern und heute. Text von G. Magi. Bonechi Editore – Firenze 1973; J. B. Ward-Perkins: Roman Architecture, New York 1977
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180607