V. Jaký byl tvůj tatínek? Často se mě mí kluci ptají: „A jaký byl tvůj tatínek, tati?“ A já se znovu ocitám v obýváku v ulici Zdeňka Štěpánka v našem malém bytě v Mostě, a živě si vzpomínám, jak jsme spolu se sestrou Gábinou museli opustit náš dětský pokojíček a jít spát k rodičům přesně na tu stranu, kde dva vysoké stromy pod oknem dělaly, co mohly, ale stejně hluk tramvají, od jejichž trolejí odletovaly co chvíli jiskry, nezastavily. A stalo se to právě tu noc, kdy se vysypala okenní tabulka v našem pokoji a hnula našimi dětskými postelemi. Sestra měla ještě takovou tu dětskou postýlku na kolečkách se žbrlením, ale já už měl válendu. Ona byla ještě v kleci, já mohl mít už létací a náměsíčné sny. Ale tlaková vlna, která roztříštila okno, hnula s námi oběma. Netuším, jestli jsem už chodil do školy, ale jestli ano, muselo to být do první třídy, musel jsem být stejně starý jako dnes Theo, sestra je jen o rok mladší, takže přece by na prvním stupni nespala v kleci? Ale každopádně jsme se druhý den od všech dospělých dozvídali, že jsme měli všichni veliké štěstí, že jsme přežili. Bouchl totiž staliňák, jak se přezdívalo za těch časů chemičce v Záluží u Litvínova, ale naštěstí, i když to střílelo jak na vojenský střelnici a ohně viděli až v Lovosicích, nedošlo k tomu nejhoršímu, aby práskla celá chemička. To bychom se totiž, pokyvovali hlavou moudří dospělí, potkali až v nebi. A jeden uváděl, že staliňák má sílu jedné atomovky, druhý se přel a uváděl dvě atomovky jak Hirošima, Nagasaki a třetí… A jak se tak pořád zbůhdarma počítaly ty atomovky, chtěl jsem se jít zeptat táty, kolik, sakra, atomovek, které naštěstí nebouchly, jsme teda přežili, ale on nikde nebyl. Prostě se vypařil…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180391
Můj tatínek byl takový druh tatínka, nikdy nebyl přítomný, a tak jsem ho věčně hledal. Utekla spousta času a celé moje dětství, a i když jsme bydleli v jednom malém bytě, kde se těžko mohl jeden s druhým nesetkat, on se dokázal vždy jako zázrakem ztratit, takže jsme se nepotkali a já zůstával sám se svými strachy, i se svými nadějemi a úspěchy. Uběhla pak další fůra času, ale uteklo to jako nic a já už byl tak velký a dospělý, že jsem měl sám vlastní děti. Ale ani pak se mi nepovedlo svého tatínka objevit… Jednoho dne mi zavolala sestra Gábina, že táta umřel. To už s naší matkou dávno nežili spolu, protože se rozvedli, jakmile jsme my děti odešli z domu. Byl jsem tou dobou zrovna v cizině, a tak jsem se rozhodl po návratu najít tátu alespoň mrtvýho, když už jsem ho nenašel, když byl živý. Mohlo to být tak tři měsíce od jeho smrti a já se vydal na mostecký hřbitov, který jsem znal jen povrchně, byli jsme všichni jasná naplavenina v tom městě s širokým bulvárem, po kterém mohou pohodlně projet tanky jak na přehlídce na Rudém náměstí, a tak tam dosud neležel nikdo z naší rodiny. Navštívil jsem ten hřbitov předtím všeho všudy dvakrát, jednou ve třinácti jsem spolužákovi Davidovi pomáhal se zaléváním jejich hrobu a bavili jsme se, že my osobně si žádné místo na hřbitově nikdy přát nebudeme, ale chceme být spáleni a náš popel ať někdo rozpráší. David si přál do moře, já do vzduchu, o čemž on prohlásil, že je to kravina a že to nejde. Jednou prý každý popel spadne, to je fyzika, a tak bych stejně skončil lidem ve vlasech, v polívce a v truhlících s maceškami na balkonech. Já se nepřel, ale věděl jsem, že zapomíná na vzdušné proudy, samozřejmě že bych si v závěti vymínil místo, kde to ve vzduchu jen zurčí, takový vzdušný maelström, vír, který se točí a točí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180391
Davidův tatínek, který u hrobu zapaloval titěrné hřbitovní svíčky a mluvil s tím mrtvým dole, jako by se nechumelilo, prohlásil, že jsme oba nemocní. Bavit se ve třinácti o žehu a rozprášení, tfujtajbl! Tehdy mi to nepřišlo, ale je pravda, že teď, co mám sám syny a ti občas o smrti spustí, jako by se bavili o počasí, si to taky myslím. Tehdy jsem ale měl utkvělý pocit, že nám třináctiletým žádný otcové na světě nerozumí… Podruhé jsem ten samý hřbitov navštívil v sedmnácti, a když jsem zde teď do třetice pátral po otci, jasně jsem si na všechno vzpomněl. Tam, kde stojí obřadní palác s věží, jsme se tehdy celá třída přišli rozloučit se spolužačkou, která umřela, ale jaktěživo nám nikdo na rovinu neřekl, jestli sama chtěla, anebo to byla jen shoda nešťastných náhod. To, že byla tou nejnešťastnější bytostí, kterou jsem v životě potkal, však mohu potvrdit. Seděl jsem s ní nějaký čas za trest v lavici a ta nehezká silná blondýna s nepříliš dobrou hlavou na učení trpící migrénami si vypisovala citáty z knih o záhrobí, že proti tomu silácké řeči třináctiletých nosičů vody v konvích na hřbitově byly nevinné dětské žvatlání. Kdepak má jenom hrob? pomyslel jsem si a chvíli bloumal mezi náhrobky. Ale zmohlo mě to, těžko hledat jehlu v kupce sena. A tak jsem jen Milušku v duchu pozdravil. Ahoj, Miluško. To se divíš, viď?! No, jsem to já. Posadili mě k tobě z trestu a pak to byl trest spíš pro tebe, viď? Ale nemyslel jsem tím nic zlýho, když jsem se posmíval tvým citátům z Percy Byshe Shelleyho, Byrona, Puškina a Lovecrafta. Zestárnul jsem od těch našich sedmnácti, pravda, je mi čtyřicet tři, ale nedej se rušit, jen procházím. Hledám tátu. Vypadá jak já. Teď už jsem dorostl do toho věku, že vždycky budu vypadat jak on, a už nikdy jako Oněgin. Je tu někde mezi vámi. Ale jen chvíli, o spoustu let jsi ho předběhla. Tak se měj hezky, jo, a ty citáty, víš, měly něco
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180391