se v nějaký storce – není to tak nějak nic jinýho než vstoupit do chatroomu. Prostě transformace! Přenýst sám sebe do něčeho jinýho. V příběhu bych byl někdo jinej, ale taky bych to pořád byl já. Ve stejným světě jako Lara. Kapišto? Toho chlapa hustě žeru a chtěl bych do nějakýho příběhu. Musí mě poznat. Musím bejt nějak nápadnej, aby si mě všimnul! Buď se stát jeho kámošem, nebo… Hlavně, aby si mě všimnul. Celej muj podělanej život, ustavičný hádky s matkou, pitomej boss a to óbr prase Lobenmeier: Připadal sem si, jako by existovalo vykoupení. Když sem usnul, byl sem šťastnej jako už dávno ne. A víte vy co eště? Cejtil sem se lehce. Ráno: Vzbudit. Pořád žádný štěstí s vanou, moc úzká. Šel sem dolů do jídelny na snídani. Ale udělal sem, smůla, takovej mistake, rovnou tři talíře, jeden napravo, jeden nalevo, jeden balancuje uprostřed, a jasně, zrovna ten prostřední spadne: míchaný vejce na podlaze, slanina, dvě housky, teď to všechno leda vyhodit. Leo seděl na kraji, sám. Já pochopitelně k němu a: „Vyspal ses dobře, hombre?“ Zíral na mě. Ten se ale divně kouká. Velký oči, pusa mu pořád škubala. Relaxed, to mi můžete věřit, von rozhodně není. „Včera sme se nedostali k hovoru!“ Pouštím se do jídla. Trochu míchanejch vajec spadlo pod stůl, nevšímal sem si toho. „Chtěl bys vo mně něco vědět?“ „Prosím?“ řikám svý jméno a kde pracuju a dávám mu krátkej přehled, do posledního detailu líčím, co má moje oddělení ve firmě na práci. Prohodím něco i o matce a jaký to je sedět v kanceláři s hajzlem. „Už musím,“ řekl. „Tvoje jídlo? Dyť si eště nedojedl!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180270