98
Krabička poslední záchrany realistické partnerky muže, který soužití kazí
absolutně pečující objekty, které jej „neomezeně krmí dobrými pocity a odstraňují mu nepříjemné pocity, jako by to byly odpadové produkty“. Nekorigované rozmary, projevy vzteku a vše ostatní jsou vlastně testem: „Jsi opravdu tak absolutně oddaný(á), že i tohle sneseš?“ Pokud chci zůstat ve vztahu, který hrozí dialektikou vlastníků a vlastněných, pak by východiskem neměl být pocit, že nikoho jiného než „vlastníka“ pro sebe nenajdu, že jsem tak špatný, že se musím neustále zlepšovat, kát se a trápit. Setrvat by mělo být mé vlastní rozhodnutí. To, že partner vyvine poměrně značné úsilí, aby svému protějšku namluvil katastrofickou vizi jeho schopností, vzhledu a perspektiv bez něho, patří k věci. Je to „studená válka“, cílená propaganda, lež. Nikdo nemá kouzelnou kouli, aby v ní viděl budoucnost. A i kdyby měl dotyčný pravdu, pak platí, že samota není zlá, zlé je špatné manželství nebo jemu odpovídající vztah. Uvědomění vlastních kladů je prvním předpokladem. Zásadně si pak neříkám: Jsem nemožný(á), neumím ji (ho) změnit, nemám pevnou vůli, charakter, patřičné dovednosti… Naopak si v duchu opakuji: „Rozhodl jsem se tak, jak jsem se rozhodl, protože jsem po všech stránkách kvalitní člověk. Dokáži to, co není zdaleka samozřejmé. Zvládnu i soužití s problematickým partnerem. Zasloužím za to obdiv, ocenění, pochvalu. Je dosti pravděpodobné, že mi je nikdo nedá. Nevadí. Dám si je sám…“ Po tomto autoocenění nutno vyhlásit stav nezávislosti: „Já jsem já a „on“(ona) je on (ona). Chci a budu žít se svým protějškem, ale nebudu na něm a jeho rozmarech závislý. Já sám (sama) budu určovat, jak se cítím. Jeho úsměv (radost, pochvala) mne potěší. Leč je pravděpodobné, že nic takového nenastane. Nevadí. Jsem sám sobě soudcem a stačí, když své jednání ocením sám (sama). Samozřejmě, že se budou vnucovat otázky typu: Proč to neocení můj protějšek? Vždyť po něm chci tak málo!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180078