98
Krabička poslední záchrany realistické partnerky muže, který soužití kazí
absolutně pečující objekty, které jej „neomezeně krmí dobrými pocity a odstraňují mu nepříjemné pocity, jako by to byly odpadové produkty“. Nekorigované rozmary, projevy vzteku a vše ostatní jsou vlastně testem: „Jsi opravdu tak absolutně oddaný(á), že i tohle sneseš?“ Pokud chci zůstat ve vztahu, který hrozí dialektikou vlastníků a vlastněných, pak by východiskem neměl být pocit, že nikoho jiného než „vlastníka“ pro sebe nenajdu, že jsem tak špatný, že se musím neustále zlepšovat, kát se a trápit. Setrvat by mělo být mé vlastní rozhodnutí. To, že partner vyvine poměrně značné úsilí, aby svému protějšku namluvil katastrofickou vizi jeho schopností, vzhledu a perspektiv bez něho, patří k věci. Je to „studená válka“, cílená propaganda, lež. Nikdo nemá kouzelnou kouli, aby v ní viděl budoucnost. A i kdyby měl dotyčný pravdu, pak platí, že samota není zlá, zlé je špatné manželství nebo jemu odpovídající vztah. Uvědomění vlastních kladů je prvním předpokladem. Zásadně si pak neříkám: Jsem nemožný(á), neumím ji (ho) změnit, nemám pevnou vůli, charakter, patřičné dovednosti… Naopak si v duchu opakuji: „Rozhodl jsem se tak, jak jsem se rozhodl, protože jsem po všech stránkách kvalitní člověk. Dokáži to, co není zdaleka samozřejmé. Zvládnu i soužití s problematickým partnerem. Zasloužím za to obdiv, ocenění, pochvalu. Je dosti pravděpodobné, že mi je nikdo nedá. Nevadí. Dám si je sám…“ Po tomto autoocenění nutno vyhlásit stav nezávislosti: „Já jsem já a „on“(ona) je on (ona). Chci a budu žít se svým protějškem, ale nebudu na něm a jeho rozmarech závislý. Já sám (sama) budu určovat, jak se cítím. Jeho úsměv (radost, pochvala) mne potěší. Leč je pravděpodobné, že nic takového nenastane. Nevadí. Jsem sám sobě soudcem a stačí, když své jednání ocením sám (sama). Samozřejmě, že se budou vnucovat otázky typu: Proč to neocení můj protějšek? Vždyť po něm chci tak málo!
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180078
Krabička poslední záchrany realistické partnerky muže, který soužití kazí
99
Na podobný dotaz je jasná odpověď – pokud vaše chování neocení, je to proto, že je ocenit nedokáže. Někdo nemá, dejme tomu, hudební sluch, jiný je barvoslepý, dalšímu chybí schopnost ocenit to dobré, co mu druzí nabízejí. Nebo nedokáže dobré identifikovat. Ocení pak jen pozlátko, ne však kvalitu. Měnit druhé je sice lákavější, ale problematičtější než měnit sebe sama. V rámci této kapitoly zvolíme méně lákavou cestu. Půjde o naznačení způsobů, jak změnit sebe sama z „vlastněného“ na „nezávislého“. Důvody jsou ryze pragmatické. V literatuře o manželství je popisů jak spolu šťastně, spokojeně a rovnoprávně žít tolik, že by hory textů mohly sloužit jako přehrady v záplavových oblastech. Nikdo ale ještě nikdy nepopsal jasný, konkrétní, srozumitelný postup, jak „vlastníka“ změnit v rodinného demokrata. Jistěže lze v daném směru vsadit na terapii celé rodiny, „vlastník“ ale brzy zjistí, že zde neplatí „nedostavíte-li se, budete předveden“, a zařídí se podle toho. Na druhé straně jen my sami jsme arbitry toho, jak se cítíme. Na nás záleží, zda budeme mít těžkou mysl z toho, že jsme nezměnitelného partnera nezměnili, a tudíž „neporučili větru, dešti“, nebo naopak zda oceníme, že jsme přijali to, co je nezměnitelné, a tudíž patří k jakési osudové sudbě. Platí: Moje lidská hodnota nezáleží na tom, jak spokojené mám manželství. Na spokojenost v takovém vztahu musí být dva. Pokud již chci uvažovat v souvislosti s partnerským vztahem o lidské hodnotě, pak snad jedině v souvislostech zda dokážu pohlédnout realitě vztahu „do očí“ a nedělat si iluze. Pohled „pravdě do očí“ říká, že s popisovaným typem problémových osob nelze souznít, aniž bychom se též stali i my problémovými lidmi. Je možno vedle nich žít.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180078
100
Krabička poslední záchrany realistické partnerky muže, který soužití kazí
MANŽEL ALIAS STRESOR Panu X přezdívají v rodině „stresor“. V jiné rodině je manžel a otec oceňován pro svůj takt a schopnost vcítit se přezdívkou brontosaurus. Faktem je, že každý člověk, u něhož lze hovořit o poruše osobnosti, může být pro okolí stresorem. Jeho přístup k druhým připomíná ne snad brontosauří, ale hroší kůži. Pro úplnost nutno dodat, že určité míře stresu se snad s výjimkou medových týdnů líbánek (a často ani tam) v partnerském vztahu vyhnout nelze. S nadhledem možno říci „nový partner – nové (jiné) stresy“. Stres, a to mnohdy velmi masivní, přináší i samota, a to přes všechny slasti tzv. single stylu. Stres produkovaný problémy s partnerem s poruchou osobnosti je do jisté míry předvídatelný. Lze se na něj částečně připravit a tím jej i lépe zvládat. K vyšší toleranci vůči partnerskému stresu přispívají protistresové zásady. Všechny znáte a mnohokrát jste o nich slyšeli. S jejich realizací to už tak snadné není. Poměr mezi banalitou a významem rady poněkud připomíná pohádku Sůl nad zlato. Rady, které budou následovat, lze takto obrazně považovat za krystalky protistresové soli.
Když padla chalupa, šetřete alespoň grunt. Problémové manželství je samo o sobě značná zátěž. Dbáme proto, aby ostatní role a z nich vyplývající vztahy či způsob života byly pokud možno bez problémů. Respektujeme omezenost svojí frustrační tolerance. Hlavně zdraví. Notoricky známé přání má mnoho do sebe. Stres sám o sobě snižuje naši obranyschopnost vůči nemocem. Mnohé z chorob pak mají psychický podklad. Nejeden bolestivý či jinak nepříznivě pociťovaný příznak je důsledkem tzv. somatizace deprese, kdy deprese vyvolá tělesnou odezvu. Plyne z toho poučení – neodkládat návštěvy lékařů, nepřecházet choroby a návštěvy u psychiatra či psychologa považovat za stejně normální
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS180078