Hazel / 98
ale to uklidňující jídlo ji dneska moc neuklidňovalo. „Jsme vyděděnci legie od… no, od té pohromy na Aljašce. Trochu se nám zvedla reputace, když se stal prétorem Jason –“ „Ten kluk, co se ztratil?“ zeptal se Percy. „Jo,“ potvrdil Frank. „Já jsem se s ním nikdy nesetkal. To bylo před tím, než jsem přišel do tábora. Ale slyšel jsem, že to byl dobrý vůdce. Prakticky vyrostl v Páté kohortě. Bylo mu fuk, co si o nás lidi myslí. Začal nám znovu budovat pověst. A pak zmizel.“ „A my jsme se dostali zase na začátek,“ doplnila Hazel hořce. „Zase vypadáme jako prokletí. Je mi to líto, Percy. Teď víš, do čeho ses to dostal.“ Percy se napil modré coly a zamyšleně se podíval přes jídelnu. „Já ani nevím, odkud pocházím… ale mám pocit, že to není poprvé, co jsem za outsidera.“ Podíval se na Hazel a podařilo se mu usmát. „Kromě toho, vstoupit do legie je lepší než se nechat honit po krajině nestvůrami. Mám pár nových kamarádů. Možná spolu Páté kohortě vylepšíme pověst, ne?“ Na druhém konci jídelny zadul roh. Důstojníci u prétorského stolu se zvedli – dokonce i Dakota s pusou rudou jako upír od limonády. „Hry začínají!“ oznámila Reyna. Táborníci zajásali a pospíchali si vzít výbavu ze stojanů u zdí. „Takže náš tým útočí?“ zeptal se Percy do toho rámusu. „To je dobře?“ Hazel pokrčila rameny. „Dobré na tom je, že máme slona. Špatné –“ „Nech mě hádat,“ skočil jí do řeči Percy. „Pátá kohorta vždycky prohraje.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179961