„Tak proč se mám vracet?“ Albriech se přidušeně zasmál. „Měli bychom se do toho společně obout. Potřebujeme tvoji pomoc, abychom… přemístili ra’zaky.“ „Vy byste to pro mě udělali?“ „Neriskujeme život jenom kvůli tobě. Tohle se te týká celé vesnice. Aspoň sejdi dolů, promluv si s otcem a ostatními a vyslechni jejich nápady… Myslím, že se rád dostaneš z těchhle prokletých hor.“ Roran dlouho a pečlivě zvažoval Albriechův návrh, ale pak se přece jen rozhodl ho doprovodit. Bu se vrátím, nebo uteču; a utéct můžu kdykoli později. Přivedl kobylu, přivázal své brašny k sedlu a následoval Albriecha do údolí. Postupovali čím dál pomaleji, jak se blížili ke Carvahallu a museli se skrývat za stromy a houštím. Nakonec Albriech proklouzl za sudem s dešovou vodou a zkontroloval, zda jsou ulice prázdné, a pak dal Roranovi znamení. Společně se plížili ze stínu do stínu a měli se neustále na pozoru před královými sluhy. U Horstovy kovárny Al briech otevřel jedny z dvoukřídlých dveří přesně jen tolik, aby mohl Roran s kobylou neslyšně vejít dovnitř. Dílna byla osvětlena jedinou svící, vrhající mihotavou záři na kruh obličejů vystupujících z temnoty, které se kolem ní shromáždily. Byl tam Horst, jemuž hustý plnovous trčel do světla, obklopený zamračenými tvářemi Delwina, Gedrika a Loringa. Zbytek skupiny tvořili mladší muži: Baldor, Loringovi tři synové, Parr a Quimbyho syn Nolfavrell, kterému bylo teprve třináct. Všichni se otočili, aby pohlédli na Rorana, který přerušil jejich jednání. Horst řekl: „No, zvládl jsi to. Nepostihla tě v Dračích horách žádná pohroma?“ „Měl jsem štěstí.“ „Tak můžeme pokračovat.“ „V čem vlastně?“ zeptal se Roran a uvázal kobylu ke kovadlině. Loring, jehož pergamenová tvář byla zvrásněná spoustou záhybů a hlubokých vrásek, mu odpověděl: „Zkusili jsme to po dobrém s těmi ra’zaky… těmi vetřelci.“ Odmlčel se, zatímco jeho tělem chvíli cloumal záchvat nepříjemného, sípavého kašle. „Odmítli však jednat ro
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179953