zvedne, ale pak mi došlo, že to asi bude tahleta polnice, jejíž hlas mě volá ku vzkříšení. Najednou mě něco popadlo a odtáhlo mě to do takovýho tmavýho tunelu, kde na to ten někdo pořádně šlápnul. Proč ne, povídám, si, ale jeden kinedryl by rozhodně bodnul. A v tý samý chvíli, pamatuju si to úplně přesně, jsem ucejtil, jak opouštím svoje tělo, a s úžasem jsem si vzpomněl na tu pasáž ze Starýho zákona (Izaiáš 26,19), kde se píše: „Tvoji mrtví budou žít, vstanou společně s mrtvým tělem. Probuďte se a zpívejte, vy, kteří dlíte v prachu, protože zem vyvrhne své mrtvé.“ – A jak jsem si to tak recitoval, stoupal sem zpod toho vagónu vzhůru, dokonce tak rychle, až jsem se majznul čelem o nápravu. Jinak jsem měl ale pocit úžasný lehkosti a zpíval jsem si „Vyvalte sudy!“ a všecky další svoje oblíbený. Moje mysl byla úplně čistá a všechno bylo takový jasný a samozřejmý a já sem najednou chápal i věci, na který jsem dřívávějc zaboha nemoh přijít: Co cejtěj květiny a stromy, co cejtí žena při početí nebo co cejtěj lidi na Slovensku. Všechno to do sebe perfektně zapadalo. Díval jsem se z tý vejšky, jak ležim celej zkroucenej pod vagónem a jak se ke mně sbíhaj lidi, a chápal jsem, že to je v rychtyku, že to tak bejt musí, jenomže pak se mi z tý vší krve udělalo drobátko šoufl a já jsem všecky ty rundy od Sedmi havranů zvrátil dolu na ty čumilové, který pak hned začali diskutovat o kyselejch deštích. A snad že mi bylo tak blbě, začal jsem volat svýho dědečka, co jsem ho měl tak rád: „Dědečku! Dědečku!“, ale pak mi došlo, že asi sotva uslyší, když sme mu tenkrát na ÁRO zapomněli přivýzt ty baterky do naslouchátka. Ale to už ke mně začaly přicházet první duše zemřelejch,
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179783