V noci jsem měl sen. Padal jsem u Anděla do tý hluboký jámy, co má na okraji turnikety. Dole na mramoru jsem se roztříštil. Zase jsem měl všude krev. „Na eskalátoru se musíte držet,“ radili mi. Potom jsem se na ulici pohádal s dlažební kostkou. Obviňovala mě, že jí nedávám pocit, že je jedinečná. Seděla pod lucernou a pohybovala němě rty. „Drž hubu, píčo,“ zařval jsem a hned jsem se jí omlouval. Naštěstí nás ráno vzbudila baba. Nebe bylo pořád rudý a všude se povalovaly injekční stříkačky. Řekla, že nejdřív nás trochu vykrmí a potom nás upeče. Nabídla mi pět set marek za každý čtení. „Oukej, dala bych si horkou čokoládu a dva kroasány,“ řekla Psice. Možná to byla Naďa, a tak jsem ji hned oklátil, abych rozptýlil oboustranný pochybnosti. Měl jsem příjemnej pocit, jako bych jí to dělal přes džíny, ale když jsem v jednu chvíli otevřel oči, došlo mi, že to je ta krysa. „Hlavně se mě neptej, jestli se mi to líbilo,“ povídá krysa. „Měla jsem totiž pocit, že jsi duchem někde jinde.“ „Zrovna jsem si šlehnul. Co bys chtěla?“ „Abys o mně napsal knihu. Čet jsi Grasse?“ „Směšnost a hrůznost jsou sestry,“ uzavřel jsem to.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179782
Pracovní porada Kritické přílohy RR (divadelní hra)
Osoby a obsazení: šéfredaktorka Terezie Pokorná redaktoři Viktor Karlík, Michael Špirit stálí přispěvatelé Bohuslav Blažek Libuše Heczková Martin Hybler Vladimír Just Antonín Kosík Andrej Stankovič Petruška Šustrová Ondřej Štindl redakční novic Josef Nový (ukázka ze III. jednání) JUST: A já si právě kladu otázku – POKORNÁ: (přeruší ho, káravě) Jisté otázky by si kritici, užívající toto označení, snad již klást neměli... Chtějí-li například na sklonku této dekády čtyři známí intelektuálové na obrazovce debatovat o kvalitě Vieweghových románů, dopouštějí se před zraky národa zbytečného faux pas: nemohou-li si už pomoci, co kdyby pro změnu chvíli dělali neplacenou reklamu třeba románům Haliny Pawlowské? (Just se provinile přikrčí)
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179782
HYBLER: (přemítavě) Viewegh je cynik píšící pro cyniky. Říká jim, ať se baví, že je to v pořádku a že jsou ohromní. Přitom se tato hra odehrává ve zděděných totalitních rámcích, které se během tří generací dostaly zřejmě až na elementární pavlovovskou reflexní rovinu, a fungují neuvědoměle a zcela automaticky, ovšem kvůli stále stejnému cíli, jímž je bezduchost a exterminace lidství. (Dlouhé ticho) ŠUSTROVÁ: (obdivně) Geniální diagnostik a filosof Martin Hybler! NOVIC: (odkašle si) Promiňte, ale já tomu nerozumím. (Překvapené ticho) POKORNÁ: A čemu nerozumíš, mladej? NOVIC: (omluvně) Tomu, co řekl pan Hybler. Proč by bezduchost byla pro kohokoli cílem? To cizí slovo, přiznám se, neznám... POKORNÁ: (s pohrdavým povzdechem) Ty asi budeš pro redakci velkej přínos, co? (rázně) Co máte dál? ŠTINDL: (skromně) Udělal jsem Kolju, Jízdu, Záhradu a Buty. POKORNÁ: Buty? No konečně. Kdykoli slyším, jak si někdo z mých známých zpívá Františka Dobrotu, zmocní se mě – jako ostatně kdykoli, když se někomu líbí něco jiného než mně – bezmocný údiv. ŠTINDL: (souhlasně) Ve mně to zase vzbuzuje krvelačnost. Ta jejich deska je rafinovaná zvrhlost. Prvotní atak agresivity po jejím poslechu už sice naštěstí pominul, ale když jsem si to pustil poprvé, měl jsem chuť poslat na ně pár zfetovanejch negrů s letlampou a kleštěma, aby jejich prdel poznala, co je středověk.
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179782