42 Od okamžiku, kdy mají sexuální vztahy svůj vlastní spád, je nezbytné udržovat rovnováhu mezi jejich účinkem a zbytkem pˇríběhu. V milostném pˇríběhu, v němž je sexualita důležitá, bychom měli vzít v úvahu světlé i stinné stránky zkušenosti, události, které jsou nudné, neradostné, obávané, nebo dokonce traumatizující, stejně jako okamžiky extáze. Celia Brayfieldová, Jak napsat bestseller (Tajemství úspěšného psaní)
43 Když vyjdeš z restaurace, začíná se stmívat. Jsi příjemně podnapilý, ale nijak tě to nezneklidňuje, do začátku besedy zbývá hodina, takže stihneš vystřízlivět. Máš to jako vždy pod kontrolou. Náměstí se začíná vylidňovat, přestože ještě není ani pět. Malá města, ozve se v tobě pohrdavě Pražák. Dlažba na náměstí je už na pohled nová, pod podrážkou bot ti skřípou zmrazky a písek. Ani pseudohistorické lucerny, ani ta kašna uprostřed tu rozhodně nestojí dlouho. Ducha staletí vystřídal duch rekonstrukce. Historie začíná znovu, místo pro nové příběhy uvolňují bagry. Na prosklených vstupních dveřích knihovny je malý růžový plakát s tvou patnáct let starou fotkou: lennonky, dlouhé kudrny, fotografem vynucený úsměv — když i tobě samotnému připadá nesnesitelný, jak to musejí vnímat ostatní? Vypadáš jako plavčík, asi to dělá to bílé tričko. Ne: animátor. Nahlédneš do čítárny: u dvou počítačů tu sedí asi osmiletý kluk a starší dáma. Jedna z knihovnic tě spatří, zamává zmateně rukama a běží pro ředitelku. Skutečně běží. Slyšíš tlumené hlasy, odsouvání židlí, zasmání, bouchnutí dveří, rychlé kroky. Ředitelka přichází, na okamžik strneš: je to nordická Viktorka. V celém obličeji, nejen v očích, má stále cosi šíleného. Nedokážeš to
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179773
pojmenovat přesněji. Tytéž vlasy jako pochcaná sláma, jak se říkalo za tvého dětství, jenom učesané. Vaše setkání pochopitelně zvládne lépe, na rozdíl od tebe se na ně mohla připravit. „My už se známe,“ pronese s úsměvem nachystanou větu a podává ti ruku. Nepřesvědčivě zahraješ úlek. „Proboha,“ zvoláš, „málem jsem vás odpoledne přejel, že? Strašně se omlouvám!“ Vezmeš veškerou vinu na sebe. Dávno víš, že takzvaná galantnost je většinou pouhá neupřímnost. Kolik jí může být? Stále se ti to nedaří odhadnout. Šedesát? Pětačtyřicet? Obojí ti připadá možné. V klopě kostýmku má zapíchnutou stříbrnou brož (chvíli ti trvá, než to dlouho nepoužívané slovo v hlavě najdeš). Poněkud tě vyděsí, že se takto vyzdobila kvůli tobě — jiné vysvětlení tě nenapadá. Ten zelený kámen uprostřed šperku je vltavín. „Nejel jsem nijak rychle — ale i tak si to celé odpoledne vyčítám.“ Je jí jasné, že lžeš. „No, pravda je, že jsem se nerozhlédla,“ říká smírně. „Ale pojďte, už na vás čekají.“ Bůhvíproč tě vede do dětského oddělení. „Je to trochu netradiční, ale tady budete mít na oba rozhovory největší klid.“ Spatříš piano, výstavu kreseb na zdi a plyšového Ferdu Mravence v nadživotní velikosti. Regál s dětskými knížkami ti zakrývá výhled na vyvýšené dřevěné pódium, které je doslova poseté barevnými polštářky; uprostřed nich leží Mádlová s kamarádkou a pokoušejí se zprovoznit kazetový školní diktafon. Mádlová má na sobě bílý rolák, džínovou minisukni a bílé kozačky končící nad koleny. Těch zhruba třicet centimetrů mezi látkou a botami bys označil za jednu z nejpůvabnějších věcí, které jsi v životě viděl. Ve střízlivějším plánu mysli si samozřejmě uvědomuješ, že podobná tvrzení jsou dokonale stupidní, ale přesto jsi ten názor ochoten do krve bránit: co je doopravdy krásnější? Jaká krása ti skutečně bere dech? Tádž Mahál, nebo stehna
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179773
Mádlové? Stehna! To, co nazýváme krásou, je prostě jen první náznak teroru. Rilke. Rilke, nebo Mádlová? Mádlová, pochopitelně. Ach bože! Kamarádka je naopak zcela nepoužitelná — ano, i takhle hrubě někdy nehezké dívky a ženy v duchu označuješ. Regionální novinář vypadá jako brouk Pytlík. „Jak mám s tímhle pravěkým krámem dělat doprdele časopis?“ zlobí se Mádlová a teatrálně odhodí diktafon na nejbližší polštář. Je vážně rozkošná, říkáš si. Ředitelka předstírá hluchotu. „Tak ti ho vedu, Bruno!“ zvolá spěšně. „Na padesát minut je jenom tvůj!“ Novinář ti pokyne a podívá se na hodinky. „A náš snad taky, ne?“ ohradí se Mádlová. Posadí se a očividně se chystá přetáhnout si svetr přes hlavu. Donutíš se podívat stranou (ale trpíš přitom jako raněné zvíře), usměješ se chápavě (ale ve skutečnosti zcela nepřítomně) na ředitelku, nenápadně zatajíš dech a snažíš se zaslechnout to známé elektrické zapraskání — a současně nepřestáváš doufat, že teplý vzduch v místnosti, zvířený tím prudkým pohybem, ti přinese alespoň molekulu její vůně. Život je krásný. Na plných padesát minut je Mádlová jenom tvoje.
44 „Ahoj, Tali.“ „No ahoj, lásko! Zrovna jsem ti chtěla volat.“ „Kdybys nekecala! Kdybych ti nezavolal já, tak sis ani nevzpomněla.“ „Opravdu jsem ti chtěla volat, René. Ty mi snad nevěříš?“ „Ale věřim. Tak jaká byla cesta?“ „V pohodě. Úplně v pohodě. Prospala jsem to. Znáš mě.“ „No a jak to de? Nějaký problémy?“ „Žádné problémy, René.“
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179773