(chápu, že věrohodnost takto nakumulovaných událostí může být problémem, a to tím spíše, že Havránkův pád z okna vedení školy později popřelo a že výstřižek se zprávou Zbraslavských novin, potvrzující napadení žáků zvláštní školy, nemohu ani za boha nalézt). Ředitel školy okamžitě poté, co dokončil tradiční ranní navazování háčků, podrobil vzniklou situaci, blížící se již v mnohém stavu obecného ohrožení, důkladné analýze, jejíž závěry nejlépe shrnuje jeho vlastní univerzální průpovídka no problem. Naopak ostatní učitelské autority, opírající se po celý rok převážně o pohrůžky špatnými známkami, se v nastalé situaci zhroutily, polykaly prášky a kabinety opouštěly jen v nejnutnějších případech — takže tím, kdo ono pondělní dopoledne strávil relativně nejklidněji, byl nakonec paradoxně kolega Stříbrný, jehož chlapci z deváté třídy již krátce po osmé uvěznili v poněkud stísněném prostoru švédské bedny. Podstata učitelského povolání není ve znalostech, nýbrž v osobnosti, v tom nejosobnějším, lidsky nejdůvěrnějším, v tom, co těsně spojuje člověka s člověkem, třebas beze slov a všeho vědění: v umění styku je skryto tajemství výchovného i naučného úspěchu. Jaromír John Královi odlétali na dovolenou v úterý ráno, takže třídní učitelka na ředitelův pokyn vydala Agátě vysvědčení o den dřív. Odpoledne mi ho na matčin příkaz ukázala: dostala tři čtyřky, z toho jednu z češtiny. „Ty neumíš česky?“ řekl jsem. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179772
„No jó,“ vzdychla, „íčka.“ „Až se vrátíš, trochu je proberem,“ řekl jsem, dívaje se na paní Královou, jež myla nádobí. „To byste byl hodnej,“ řekla paní Králová. Agáta se jenom usmívala. „Jestli teda chceš,“ dodal jsem. „No ty snad nechceš?“ zvolala paní Králová. Když se jí od dcery nedostalo odpovědi, zatratila ji jediným pohybem mokré ruky. Nato kuchyň opustila. Agáta se pořád usmívala. Musel jsem se usmát také — pokrčil jsem rameny: „Tak dobře. Tak se na íčka vykašlem.“ Bylo šest. „Tak jo,“ zvedl jsem se. „Tak se v tom moři neutop.“ Třepl jsem ji přátelsky po vlasech. Chytila mě za ruku. Překvapeně jsem na ni pohlédl, ale uhnula očima. Pořád mě držela. S obavami jsem hleděl ke dveřím kuchyně a spěšně jsem přemýšlel, co říct. Napadaly mě však jen samé stupidity: Co dělá Michael Jackson? Máš nějaké domácí zvířátko? Budeš u moře sbírat mušličky? Dáváme jim čtyřky z češtiny, ale neumíme s nimi mluvit, říkal jsem si. „Pošleš mi pohled?“ zeptal jsem se bezstarostně. Zdvihla ke mně oči: „A co tvoje žena?“ řekla s upřímnou obavou. Beáta na vypovězenou válku bohužel nezapomněla (okolnost, že se jedná o naše poslední sezení před odjez103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179772
dem na dovolenou, v ní na rozdíl od její mladší sestry nevyvolávala žádný rozlučkový sentiment). Její základní válečnou strategií byla důslednost. Zarytě mlčela, nereagovala opravdu na nic, neuniklo jí ani jediné pousmání a její nevidoucí pohled procházel skrze mne s dovedností číšníků Prahy 1. Její nejúčinnější zbraní se ovšem jednoznačně stal dálkový ovladač hi-fi věže Panasonic: ležela bez hnutí na břiše, ovladač skrytý pod tělem, a nechala místnost naplnit těžkým, dusivým tichem — aby ji pak v jediném zlomku vteřiny nepostřehnutelným přesunutím tlaku na příslušný prst vyhodila do povětří. Tyto okamžité přechody z takřka absolutního hrobového ticha do ohlušující infernální elektroniky hudební skupiny Vanessa měly na můj organismus podivuhodně rozporuplný účinek. Ve shodě s tvrzením časopisu Vokno jsem sice na jedné straně cítil, že moje rozeznělé tělo mi namísto pouhé konzumace hudby umožňuje stát se její nedílnou součástí a že jsem tudíž elektronicky propojen se všemi obyvateli globální vesnice jménem Země, ale na druhé straně mi na horním rtu vyskočil opar, nemluvě o tom, že závrať, již jsem při poslechu zakoušel, nebyla úplně nepodobná pocitům, které jsem prožíval, když mi před lety na pionýrském táboře pronikl škvor do středního ucha. Ve čtvrt na osm jsem to vzdal. „Tak se měj,“ zařval jsem do dunění metalické psychedelie. Možná přece jenom chtěla něco říct, protože to vzápětí vypnula — ale to už jsem scházel dolů po schodech. „Tak jak sis zatancoval?“ přivítal mě Jiřík. „Blázníš?“ řekl jsem žertovně. „Tenhle rytmus vydrží jenom epileptik.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179772