Zapisovatelé otcovský lásky (Ukázka, strana 99)

III. část milovali jste někdy výlevku?

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179770

1.

Asi tejden po autogramiádě někdo zvoní. Počítal jsem, že Gábina přišla o něco dřív, a jdu teda votevřít. Za dveřma ale nestojí Gábina, nýbrž jakejsi chlap a hned se hrne dál, ačkoliv ho nikdo dál nezval. Myslel jsem, že jde odečítat plyn nebo tak něco, ale on si to bez zouvání namířil rovnou do obejváku, sednul si klidně na gauč a pravil, že mi přišel říct, že ta moje kniha je prej banální, kýčovitá, vulgární a psaná horkou jehlou. „A vy jako ráčíte bejt kdo?“ povídám.

Sdělil mi svý jméno, který jsem v životě neslyšel, ale von tvrdil, že je známej literární kritik. Píše prej hlavně o literatuře, ale rozumí i politologii, sociologii, teologii a jadernejm elektrárnám. „To musíte bejt fakt machr,“ povídám.

Pokrčil skromně ramenama a začal znova o mojí knize: že prej píšu stylem kapitalistickýho realismu, že znehodnocuju slova a že požadavky, který v rámci rádoby postmoderních reflexivních autorských vstupů kladu na literaturu, formuluju ždanovovským slovníkem… Říkal takový hovadiny, že nemělo smysl s ním o čemkoli diskutovat, ale víc mi vadilo, že o mně mluví tak hrozně nenávistně. Dost dobře jsem nechápal proč a musím přiznat, že mě to v první chvíli drobet zaskočilo. O něčem takovým ty lidi z Ústavu pro českou literaturu přece nikdy nemluvili!

107 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179770

Byl to od nich pěknej podraz, říkal jsem si a současně jsem přemejšlel, jak tomu zapšklýmu idiotovi jednou provždy zatnout zobák. Zrovna vykládal, že prej v mý knize okamžitě objevil podezˇrelej schematismus odkazující podle všeho k padesátejm létům, že jsem cynik píšící pro cyniky a že nejsem daleko od logiky násilí.

V tom posledním bodě se tedy nesplet: k logice násilí jsem měl v tý chvíli zatraceně blízko. „Momentík, šéfe,“ přeruším ho. „Znáte povídky Jamese Thurbera?“ Zarazí se. „Samozřejmě,“ povídá dotčeně.

Takže to zná, ale rozhoduju se, že to risknu. „Jdeme do sklepa,“ oznámím mu.

Vstanu a jdu do předsíně. Poslušně mě následuje. Schody jsou tmavý a vlhký. Na jednom z nich se zastavím. „Počkat,“ povídám, „vy znáte povídky Jamese Thurbera – a přesto se mnou jdete do sklepa?“ „Co to melete, člověče?“ rozčiluje se ten chlap. „Kdybyste se radši staral o ty vaše postavy! Co je to proboha za nuly?“ „Začne novej monolog a zaklíná se furt nějakym Lopatkou. Žádnýho Lopatku sice neznám, ale lopata je zaplaťpánbůh na svým místě. „Nuly? Koho máte na mysli? Mýho otce? Nebo ségru? Nebo matku?“ povídám a vezmu ho z otočky tou uhelkou přes ksicht.

Padne jako podťatej, rovnou na uhlí – aspoň ho nebudu muset stěhovat. Ale žije. „Čítankově hysterická reakce na kritiku,“ zachroptí vyčítavě. „Vy jste typickým příkladem malorysého člověka.“ Rozmáchnu se teda co možná velkoryse a ještě párkrát ho pořádně říznu přes tu jeho univerzálně moudrou kebuli. Nako-

108 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179770