„Byl hrdý na svou schopnost udržet se v tom nezměrném oceánu času, který měl k dispozici, nad hladinou,“ citoval jí Kvido alibisticky Nicka Hornbyho. „Méně nápaditý muž by už nejspíš šel ke dnu.“ „Hm,“ ušklíbla se přítelkyně nesouhlasně. „Srandičky a citáty. Jako vždycky.“ Kvido se vzdorně usmíval, ale v duchu si musel přiznat, že k hrdosti mají jeho pocity dost daleko. Jednou pozdě večer ho v baru Casablanca přistihl redaktor. „Á, sám slavný autor!“ usmíval se jakoby ostýchavě. „Cože tak sám? Jen seďte, seďte, nechci rušit...“ Kvidovi ona přehnaná uctivost nebyla příjemná, raději by dal přednost té shovívavé, blazeované nadřazenosti, s níž se k němu redaktor choval dříve, ale přesto mu vedle sebe uvolnil místo — bylo to koneckonců lepší, než strávit další osamělý večer. Záhy ostatně vyšlo najevo, že redaktor to se svým obdivem nemyslí tak vážně: jakmile vypil dva bourbony, rychle se mu vrátila dřívější sebejistota a namísto lichotek začal vyjmenovávat početné umělecké prohřešky, kterých se podle jeho názoru Kvido ve svých knihách dopouští — vytýkal mu zejména přílišnou sebestřednost, snahu o líbivost a populistické nadbíhání čtenářům. „Sebestředný autor, který příliš myslí na druhé?“ poznamenal bez valného zájmu Kvido, ale redaktor si nevšiml ani jeho lhostejnosti ani jeho ironie a bez přerušení ve své literárně teoretické přednášce pokračoval. Kvida už podobné žvásty v posledních letech nudily. Sklenici měl prázdnou, a tak zavolal na nejbližší ze tří barmanek; stála k nim zády, a když se otočila, uvědomil si, že je to Múza.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179767
Tentokrát měla upnuté černé kalhoty a krátké černé tílko, které jí odhalovalo opálené břicho. „Dobrý večer. Ahoj, Kvido.“ Naklonila se k němu a dlouze ho políbila. Redaktor zavrtěl hlavou. „Myslel jsem, že studuješ francouzštinu?“ podivil se Kvido, když nabral dech. Múza pokrčila rameny. „Teď dělám tady.“ Nalila redaktorovi další bourbon a před Kvida postavila onen tajuplný modrý koktejl, který už znal (Kvido vůbec nechápal, jak ho tak rychle stihla připravit). „To je moje Múza,“ vysvětlil redaktorovi. Redaktor se ušklíbl. „Máte na puse krev,“ řekl štítivě. „Utřete si to něčím, proboha.“ Kvido si ke rtu přiložil ubrousek, který měl pod sklenicí. „Nechci se bavit o literatuře,“ oznámil přes papír redaktorovi. „Pojďme si povídat o ženskejch.“ „A to je další věc,“ přikývl redaktor jakoby spokojeně. „Dík že jste mi to připomněl: totiž ta vaše doslova pubertální posedlost sexem...“ „To je logickej důsledek toho, že jsem v pubertě žádnej sex neměl,“ odpověděl klidně Kvido. „Čímž nechci říct, že by to v následujících deseti letech bylo o mnoho lepší. Musíte si uvědomit, jak velký splácím v tomhle směru manko.“ „Tak si ho splácejte — ale netahejte to do literatury. Vždyť je to trapný...“ „Trapný?“ zdvihl obočí Kvido. „Vám připadá sex trapný?“ „Psaní o sexu. Je to... upocený. Uleptaný.“ Kvido přece jen trochu ožil.
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179767
„Řekněte mi: vadí vám pot?“ zajímal se. „Vadí vám partnerčin pot? Anebo co sperma? Je vám odporné vlastní sperma?“ Redaktor si strčil prst do otevřené pusy, aby Kvidovi názorně demonstroval, jaké pocity v něm podobná slova vyvolávají. „Dělá se vám z takových slov špatně?“ pokračoval Kvido. „Tušil jsem to. Jak vůbec snášíte nahotu? Možná byste měl navštívit sexuologa. Nemusíte se ničeho bát, už prý existuje naprosto diskrétní klinika, kde má člověk k dispozici vlastní čekárnu.“ „Ha ha,“ řekl znechuceně redaktor. „Nepřipadá vám tento druh humoru úplně infantilní?“ Kvido jeho námitky ignoroval. „Počkejte,“ řekl. „Uděláme si malej testík.“ Zvedl ruku a přivolal Múzu. Redaktor si poněkud odsedl. „Žádnej testík — ať už je tím myšleno cokoliv — dělat nebudu,“ usmíval se nejistě. „Budete,“ řekl Kvido nekompromisně. „Je to povinný.“ Ještě než stačil Múze vysvětlit, co od ní chce, k jeho údivu to zařídila sama: rychle z barového pultu sklidila všechny sklenice, vyhoupla se na něj a položila se na břicho. Přesně ve výšce očí měl nyní redaktor obliny jejího kulatého zadku a zářivě bílý proužek krajkových kalhotek, které jí vykukovaly zpoza kalhot; v půli opálených beder měla několik nazlátlých chloupků. „Co to dělá?!“ zděsil se upřímně redaktor. „Prokristapána, ovládejte se!“ „Klid,“ řekl autoritativně Kvido. „Co vidíte? Popište mi, co vidíte.“ „Nechte toho, prosim vás.“ „Popište mi, co vidíte.“
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179767