kdy skleníkové plyny produkovali leda tak zahradníci, co se k obědu přežrali zelím.“ „Jakou čepici si mám vzít, černou, nebo zelenou?“ dotazuje se Peter. Zvedá zelenou. „Radši tuhle. Jo, a nezapomnělas na zvlhčující ubrousky? Čistě pro sichr, kdyby tam byly hnusný sprchy. Doufám, že mě nechají bydlet ve stanu s Brianou. Vysvětlili jsme panu Solbergovi, že se máme rádi čistě platonicky a že se spolu kamarádíme už od čtvrtý třídy. A proč by vůbec měli bejt kluci a holky ve stanech zvlášť? Slíbil, že to uváží.“ „Že to uváží, znamená, že vám to zatrhne, ale až na poslední chvíli,“ beru mu iluze. Peter zasténá. „Co když mi přistane na krku Eric Haber?“ O Eriku Haberovi vykládá Peter v jednom kuse. Co je to za pitomce. Že při jídle mlaská a nedá se s ním rozumně mluvit. „Nabídni mu tu černou čepici,“ navrhnu. Mám podezření, že Peter je do Erika nešťastně zamilovaný, ale má strach si to přiznat. Načetla jsem si spoustu literatury o lidech s menšinovou sexuální orientací a dozvěděla se, že mám hlavně zachovávat otevřený přístup a počkat, až bude moje dítě připraveno vyjít s pravdou ven. Tlačit ho k tomu předčasně by ho prý vyděsilo. Kéž bych to mohla udělat za něj! V duchu jsem si to představovala už stokrát. Petere, musím ti něco říct a asi tě to překvapí. Jsi gay. Možná bisexuál, ale myslím, že spíš gay. A pak se oba rozpláčeme úlevou a pustíme si reprízu seriálu Bonanza, na který teď sice koukáme taky, ale až se spolu podělíme o břemeno jeho tajemství, bude to úplně jiné. Místo toho se pokouším Peterovi taktně naznačit, že s jeho nadcházejícím životním krokem souhlasím. „Eric mi připadá jako moc milej kluk. Nechceš ho někdy pozvat, ať si k nám přijde pohrát?“ „Kdy konečně přestaneš říkat věci jako ,moc milej‘ a ,přijít si pohrát‘?“ „A jak tomu teda mám říkat? Ať přijde na kus řeči?“ „Na pokec.“ „To se říkalo v sedmdesátejch! Od těch časů jsme o třicet let dál a všechno je jinak, ale věř mi, že i tenkrát byla puberta drsná. Mění se tělo. Mění se osobnost. Jeden den si myslíš, že se znáš, a den nato se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179545
vzbudíš jako někdo jinej. Nedělej si kvůli tomu hlavu, to všechno je normální. Všechno to patří k…“ Peter zabloudí pohledem k mojí hlavě. „Odkdy máš oranžovej melír?“ Promnu si pramínek vlasů. „To se stává, když barva šisuje. Fakt mám ty vlasy oranžový?“ „Spíš jako by se na nich usazovala rez.“ Další den ráno vysadím Petera a Zoe u školy, a když potom jedu do práce, všimnu si na zadním sedadle Peterova polštáře. Beztak přijedu pozdě a Peterovi by se na zemi spalo bez polštáře nepohodlně. Ujíždím zpátky ke škole a stihnu to na poslední chvíli. Autobus odvážející sedmáky do Yosemitu ještě stojí na parkovišti, ale motor už vrčí. Vyšplhám do autobusu s polštářem vecpaným v podpaží. Chvíli trvá, než si mě osazenstvo všimne, a já mezitím horečně propátrávám pohledem tu hordu, celá u vytržení z toho, že mám šanci šmírovat syna v jeho přirozeném prostředí. Zahlédnu ho uprostřed autobusu, sedí vedle Briany. Jednou rukou ji objímá a Briana si mu opírá hlavu o rameno. Zkoprním hned ze dvou důvodů. Jednak je to poprvé, kdy vidím svého syna v důvěrném kontaktu s někým cizím, a vypadá přitom znepokojivě přirozeně a znepokojivě dospěle. A jednak proto, že vím, že to jen předstírá. Snaží se chovat jako heterosexuál a mně to trhá srdce na kusy. „Pedro, máš tu mámu.“ Dají se v autobuse zašeptat čtyři slova, která by ponížila ještě víc? „Pedro si zapomněl plyšáka,“ pošklebuje se kdosi zezadu. Ale ano, dají. „Já to Peterovi předám,“ nabídne se paní Wardová, Peterova an gličtinářka, která sedí několik řad od místa, kde stojím. Žmoulám polštář v rukou – a nejradši bych se na místě propadla. „Žádné starosti, jen mi ho dejte,“ říká. Podám jí polštář, ale dál trčím na místě jako přibitá. Proti svojí vůli nedokážu odtrhnout oči od Briany. Vím, že bych neměla mít pocit ohrožení, ale mám ho. Za poslední rok se Briana z nemotorné holky s pusou plnou rovnátek proměnila ve velmi hezkou mladou dívku. Má na sobě přiléhavé džíny a tílko. Že by měl William pravdu?
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179545
Vážně se tolik bojím, že Petera ztratím, že vidím konkurentku v nějaké dvanáctce? „Už byste měla jít, paní Buckleová,“ upozorňuje mě paní Wardová. Ano, měla bych, než se z hlášky Pedro, máš tu mámu stane Pedro, máma bulí, protože bez tebe nevydrží ani čtyřiadvacet hodin. Peter se zabořil do sedadla, ruce si zkřížil na prsou a civí z okna. Nasednu zpátky do auta, položím si hlavu na volant a zůstanu tak, dokud autobus neodjede. Pak vytáhnu cédéčko Susan Boyleové (to, na kterém zpívá Wild Horses; při té písničce si vždycky připadám sebevědomá a odvážná) a zavolám Nedře. „Peter si naoko nabalil holku,“ rozbrečím se. Nedře nemusím vysvětlovat, proč jenom naoko. „Dobře dělá. Je to něco jako iniciační rituál. Teda jestli je fakt gay.“ Nedra podobně jako William nad Peterovou sexuální orientací pořád ještě váhá. „Takže je to normální?“ ptám se. „Rozhodně to není nenormální. Je mládě, neví, co se sebou.“ „A já ho shodila. Totálně jsem ho ztrapnila před celou třídou. Chtěla jsem ho po návratu poprosit, aby mi pomohl obarvit vlasy, a on mě teď nenávidí a mně nezbyde než si je obarvit sama.“ „Proč si nezajdeš k Lise?“ „Snažím se šetřit.“ „Alice, přestaň vyvádět. Ono se to časem všechno usadí, uvidíš. Jmenuje se ta Peterova holčičí zástěrka nějak?“ „Briana.“ „Panebože, tohle jméno přímo nesnáším! Je tak příšerně…“ „Americké, jo, já vím. Ale je to milá žába. A moc hezká,“ dodám provinile. „Kamarádí spolu už roky.“ „Ví, že mu dělá zástěrku?“ Vzpomenu si, jak se k sobě tulili. Měla skoro zavřené oči. „Pochybuju.“ „Třeba je lesba a on dělá zástěrku jí. Možná spolu uzavřeli nějakou dohodu. Jako Tom Cruise a Katie Holmesová.“ „Jo, jako ToKat!“ Zajídá se mi pomyšlení, že by Peter vodil Brianu za nos. Je skoro stejně smutné jako to, že se tváří jako heterák. „ToKat jim nikdo neříká.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179545