Pevnost zoufalství (Ukázka, strana 99)

vzdělanců si byli ochotni přivydělat černou prací pro měst‑ skou hlídku. Vojtič toho rozhodně nelitoval. Nejenže tak měl při ruce špičkové patology, ale univerzitní učitelé často věděli věci, o jaké obyčejný felčar ani nezavadil. „Jak to vypadá, mistře?“ zeptal se Marcel štíhlého muže s ostře řezaným profilem. „Jsem jen bakalář,“ odpověděl lékař dotčeně. Obtloustlý vyšetřovatel omluvně rozhodil ruce. „Zpět k vaší otázce. Do‑ tyčný utrpěl četná poranění neslučující se se životem. Vražed‑ ná zbraň, podle všeho masivní nůž, prošla i aortou a zasáhla pankreas. Dle posmrtné ztuhlosti se čin odehrál včera ve ve‑ černích hodinách.“ „Ehm?“ Marcel se na víc nezmohl. „Kolega by to potřeboval přeložit,“ poznamenal Vojtič dře‑ pějící nad mrtvým tělem. „Dotyčnýho rozpíchali tak, že před smrtí krvácel jak prase, a podle toho, jak je zcepenělej, ho museli sejmout včera večír.“ Vojtič se v duchu usmál. Univerzitní učitel se mu líbil, roz‑ hodl se mu nabídnout hlubší spolupráci se sborem. „Mučili ho?“ zeptal se muž se spálenou tváří věcně. „Nepochybně,“ přisvědčil lékař. „Zaráží mě ale brutalita, s jakou jej potom zabili.“ Vojtič si dávno v hlavě zformuloval hypotézu. Zatím do ní všechny střípky dokonale zapadaly. „A zabil ho jediný člověk,“ vyslovil napůl pro sebe, napůl jako otázku. „Patrně ano. Rány jsou vedeny po celém těle přibližně pod stejným úhlem a stejnou silou.“ „Jak velkou silou?“ „Nijak zanedbatelnou, avšak pochybuji, že by dotyčná oso‑ ba byla výjimečně silná.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179415

Kapitán rilondské hlídky pohlédl na rozložitou mrtvolu podivného snědého muže. „Takže vrah by oběť patrně sám nepřemohl?“ „Pokud by ji nepřekvapil,“ navrhl lékař a ukázal tužkou na tmavou skvrnu nad uchem oběti. „Inkoust i promáčklá lebka naznačují, že zabitého někdo uhodil kalamářem.“ Těžkého předmětu válejícího se na podlaze si Vojtič všim‑ nul hned, jak vstoupil. „Co je vlastně tenhle zač?“ neodpustil si Marcel Čapica ne‑ příliš chytrou otázku, která však vrtala hlavou i jeho kolegovi. „Podle zbarvení kůže, stavby kostry, nozder, nadočnicových oblouků, prodělané kastrace žehem a drobného tetování v pod‑ kolení jamce bych řekl, že se jedná o zotročeného domorodce z Džungle padlých stromů. Mohu se ale samozřejmě mýlit.“ „Takových jako on každopádně neběhá po Rilondu mnoho,“ obrátil se Vojtič k Marcelovi. „Snad zjistíme více. V prvé řadě ale musíme najít unesené dívky.“ A taky odchytit jednu střapatou holku a zeptat se jí, jestli se náhodou nestavila do domu Adema Kovariče. ***

Cestou na služebnu si Vojtič v hlavě ještě jednou prošel veškerý důkazní materiál. Ten, který nesl pečlivě zabalený v rukou, i ten, který musel zanechat na místě činu. Neustále se však v myšlenkách vracel k listům vytrženým z Ademovy kni‑ hy. Někdo nechtěl, aby je četl kdokoliv jiný. Patrně se jednalo o záznam jedné či více dívek, ale co když ne, a ztracené listy prozrazovaly totožnost vraha?

Zahloubaný do sebe si jí málem ani nevšiml. Prudký po‑ hyb na hranici periferního vidění ho donutil zvednout zrak.

Drobná dívka se střapatou hlavou právě spěšně zahýbala za roh. Vojtič nepochyboval, že si ho všimla a teď před ním utíká.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179415

Několika rychlými kroky vběhl do uličky, v níž zmizela, ale Vrabču už nespatřil.

Znal ten pocit. Po městě ji naháněl sedmkrát a pokaždé bezúspěšně. Teprve když na ni nalíčil past, dokázal malou zlodějku polapit. Neplýtval časem a hon vzdal, dřív než za‑ čal. Vrátil se na místo, kde si dívky všiml poprvé. Zatímco se rozhlížel po okolních domech, přemýšlel, jak je možné, že ji nespatřil dříve. Samozřejmě mohl být jen nepozorný, ale Voj‑ tič Spálená tvář byl natolik posedlý svojí prací, že něco jako nepozornost u něj nehrozilo, ani když ztracený v myšlenkách pozoroval dlažbu pod nohama. Jakkoliv to bylo nepravdě‑ podobné, jedno řešení jej napadlo. Vešel do patrové budovy s hrdým nápisem Královský kartografický úřad a kývnutím pozdravil muže sloužícího za pultem. „Nebyla tu malá štíhlá dívka s neupravenými vlasy?“ zeptal se pracovním tónem.

Zaměstnance úřadu ani nenapadlo požadovat odznak vy‑ šetřovatele. Vojtiče znal v Rilondu podle reputace takřka kaž‑ dý a jeho vizáž mu jako zázrakem otevírala nejedna ústa. „Ano.“ Mladému muži se konverzace s proslulým strážcem pořád‑ ku patrně nezamlouvala. Vypadal, jako by veškeré jeho svaly zachvátila křeč, obzvláště ty v obličeji. „Co chtěla?“ „Žádala o nahlédnutí do městských plánů z doby vlá‑ dy řádu.“ „Nejsou náhodou veřejnosti nepřístupné?“ podivil se Vojtič, který si kdysi sám musel pracně vyřizovat povolení. „Jsou, avšak slečna měla listinu s královskou pečetí pode‑ psanou hrabětem Borem ze Střelova.“ Vojtič překvapeně pokýval hlavou.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179415