a studený prostředek ke kdovíčemu, bez ohledu na individualitu a mravní jádro osobnosti, jsou spíše tříštícím a atomizujícím faktorem než faktorem stavebným, pozitivním a vlastně podstatným, jak pro osobu s informacemi zacházející, tak pro bližní v celém úzkém i širším společenství, slovy Blanca de Saint Bonnet (z poloviny 19. století!) bych řekl, že „u člověka vlohy božské, neosobní, byly obětovány schopnostem osobním nebo našemu já“ a že „rozum byl udušen inteligencí, světlo rozumové soukromým míněním“, v poněkud doplňujícím smyslu bych zde ještě přidal slova Hanse Madlmayra z jeho Poznámek o technické kultuře, v nichž píše: Dobře se rozhlédněte! Z lidí se stává opravdu kolektivní organismus, a organická teorie sociologická má dnes opravdu jakési tragicko-osudné oprávnění. Chápejte! Srůstáme, není pomoci, srůstáme. Už nejsem já, nejsi ty, není bratr ten, přítel onen. Z Božího jednotlivce, volného, stala se ubohá buňka, viditelnými i neviditelnými pouty sevřená, v těle jakéhosi zloboha. – zde připomenu ještě slova J. Ž. z vernisáže, když při řeči o dnešní „bezohlednosti“ a „nemyslivosti“ na nic jiného než na sebe padne zásadní slovo: „odcizení“ – což je téma obtížné, rozsáhlé a na jiný den – Brno, 23.43 Pátek 21. září 2007 chtěl jsem včera napsat vlastně něco úplně jiného, v té zmíněné debatě jsme se dostali k jiným závěrům, aspoň pokud jde o mne, vlastně jsem došel k jakýmsi původním motivům a důvodům pozdějšího založení Potulné akademie, s „přednáškami“ a autorským čtením a dalšími múzickými projevy, namítal jsem nejenom vůči prostým informacím, jejich utilitárnímu shromažďování a vrstvení jako jakési neblahé munice k dobytí osobního prospěchu, namítal jsem, že skutečné motivy k tvorbě a životní povzbuzení tkví především v reálné každodennosti, že informace o „umění“, o „kráse“, o „literatuře“, vydobyté pouze tímto informačním dobyvačnictvím je plytké, protiduchovní a pro mne osobně zcela nedostačující, že pro mne nesrovnatelně významnější je (a tu se 96 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179390
vracím k jedné staré příhodě, o níž jsem řadě přátel vyprávěl a která byla jedním z „inspiračních momentů“ pro Potulnou akademii) třeba tato zkušenost: jednou na jakémsi baru kdosi špatně chtěl recitovat – aspoň začátek – Nerudovy Romance o Karlu IV., což jsem nesnesl a dotyčného opravil, a pak jaksi samozřejmě pokračoval několik slok dál, byl u toho jeden můj známý, hospodský, dost tvrdý a výstřední chlapík, s bubínkovým revolverem, hned ke mně přišel a říká, zavolám taxík a ty to předvedeš u mě v non-stopu tam a tam, bylo už pozdě, jistě něco po třetí hodině nad ránem, nijak jsem se nebránil, navíc jsem cítil něco zvláštního a hluboce zaujatého ve výrazu toho člověka, něco obtížně definovatelného, ale přesto pozitivního, odjeli jsme kamsi na periferii, vešli do non-stopu, jak se ukázalo, plného propuštěnců, unavených štětek, různých typů ztroskotanců nejrůznějšího věku, vedle blikaly automaty, přerývaně zněly chraplavé hlasy, na chvíli jsem znejistěl, jestli se vůbec z takové společnosti mohu dostat zpět na ulici živ, pak ale můj známý – majitel toho zoufalého baru – umlčev příkře osazenstvo, vyzval mě hlasem jen nemnoho vlídnějším k přednesu básně, co naplat, už se nedalo nic jiného dělat, začal jsem tedy s „Králem Karlem a Buškem z Vilhartic“, už po několika slovech jsem cítil zvýrazněnou pozornost všech přítomných, což mě uklidnilo a lépe jsem deklamoval po smyslu textu, dokonce v místech, kdy král Karel žehrá: „To že je víno? tenhle kvas?“ skoro jsem cítil, jak ono pohoršení přechází i na některé z posluchačů, jako by přímo té scéně byli přítomni, jako když děti sledují film a nedokážou se ovládnout a zasahují do děje – skončil jsem s recitací – a k mému nesmírnému překvapení se ozval hlasitý potlesk, taky se slovními projevy uznání, a po chvíli se na mě někteří obrátili s – teď již vysloveně přátelským – dožadováním: „Ještě jednou!“, tedy ještě jednou jsem tuto – jak se zdálo – pohádku, pro tyto velké děti, které jako by na chvíli zapomněly na své chmurné osudy – přednesl, s několika jsem potom ještě mluvil, nabízeli mi cigarety, nalévali víno, vyprávěli osobní příběhy, plné trápení a ponížení, temné osudy, 97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179390
otvírali svá srdce, srdce, která jim v pravém slova smyslu otevřela poezie, ta čaromoc slov básníkových – teprve pozdě nad ránem jsem tu společnost opustil, společnost, která jistě ne na dlouho se stala lepší, ale byť to bylo na několik desítek minut, bylo to něco nepominutelného, zapamatovatelně indentifikovatelného a do duše vtištěného silně – Brno, 23.21 Sobota 22. září 2007 ráno v 8.51 má začít astronomický podzim, venku příjemně, teplo, snažím se dělat trochu pořádek v papírech, mám o tom ale představy buď megalomanské, nebo naopak nejsem schopen zvednout papírek ze země, jdu koupit mléko, cibuli, řecký salát a jakýsi nudlový salát, na který jsem dostal chuť, až když jsem jej, načechraný, viděl ve vitríně, u pokladny mi chybí koruna, starší nervózní pokladní – vidím ji tu poprvé – nejprve říká snažně: „Zkuste pohledat“, bohužel jí musím říct, že vím, že u sebe víc nemám, „Tak to nechte“, říkám jí, že za chvíli tu korunu přinesu, na to ona: „Ale nechte to“, nenechám, vracím se a přikupuju sýr gervais, dál se snažím pořádat papíry, nebo spíš jenom vymýšlet, jak je vlastně uspořádat, venku vybuchují ohňostroje, na přelomu roku jsem trávil Silvestra po dlouhé době opět v Brně a překvapilo mě, že ohňostroje a dělbuchy začaly vybuchovat už někdy kolem sedmé večer a pak po chvílích a v nepravidelných intervalech vybuchovaly až do druhého dne, kdybych neměl hodiny, ani bych nepoznal, kdy je vlastně půlnoc, čím nastalo toto zmatení, které nebývalo? A. říká: „To je dnes normální, všechno to bouchá už od večera“, ale nechápu proč, nebylo by lepší místo těch prskavek – (co se ostatně slaví? co je tak úžasného na tom, že stárneme, že země stárne? že můžeme i v novém roce dál provozovat sviňstva?) – nebylo by lepší koupit někomu chleba? včera jsem si změřil – odkrokoval – když jsem se vracel s kytarou z vernisáže M. K., vzdálenost od zastávky Tábor do redakce (napočítal jsem 439 kroků), dnes – při cestě do obcho98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179390