vyústěním nevyhnutelné ztráty své nepravé existence – existence jako tělo a mysl – ega. Proto jedinou správnou snahou o vyřešení paradoxu hledání štěstí je uvědomění si, že jediné pravé štěstí, které je věčnou blaženou existencí, je v Bohu a Bůh sám. Ať již mu říkáme Otec, nirvána, Šiva, Krišna nebo naše pravé JÁ, je to samo ryzí neomezené absolutní vědomí, které je jedinou skutečností, co je, a kterou jsme i my sami. Dokud si neuvědomíme své vlastní vědomí v jeho božském stavu, dotud nemůžeme nikdy nalézt „ztracený ráj“. Je to nemožné. V okamžiku uvědomění se v našem pravém JÁ jsou vyřešeny všechny rozpory a zdánlivé paradoxy ega a jeho života. Vědomí JÁ je samo ztracenou ryze duchovní věčnou a na ničem nezávislou blažeností, která je naším pravým trvalým štěstím, naplněním, uspokojením a zejména Dobrem, neboť je Bohem samým. K tomu jedinému správnému cíli života a jeho smyslu vede to, co nazýváme naukou stezky poznání sebe i Boha. Je samým darem od Boha, neb je cestou k Bohu a do Boha, a její zákonitostí je sama božská Inteligence, jíž jsme součástí. Dokud nevyměníme nesprávnou strategii hledání štěstí ve světě tužeb mysli a těla za jediný cíl, kterým je plný návrat do našeho božského stavu v jednotě s Bohem, dotud trpíme a jsme sami pouze utrpením. Současně jsme tak utrpením i zlem pro svět, který s dalšími bytostmi obýváme. Tuto základní a archetypální Pravdu nám říká mistr, kterým je sám Bůh v podobě mudrců a pravých spasitelů ve všech dobách. To, co je nutné, je však ji skutečně zaslechnout a podle ní skutečně vyřešit svůj vlastní problém neuspokojivé existence. Skutečnou motivací na stezce je nám tak samo nejvyšší Dobro, které je naší pravou skutečnou přirozeností, kterou si musíme uvědomit v sobě samém jako sebe sama, kde my i Bůh jsme jedním. K tomu nám dopomáhá sám Bůh v podobě svého vlastního projevu v podobě správné nauky a společnosti mistra – satsangu. Nesprávná strategie „uniku ze strasti a hledání štěstí“ se může projevovat i v jemnějších podobách již během vlastní duchovní praxe adepta. V zásadě existují dvě extremní polohy této nevědomosti. Pracovně tyto duchovní perverzity nazývám: 1. Ego je TO neboli ego-advaita. 2. Vymeditování TOHO. První je přijetím rozumem, že vše je TO a že není oč usilovat, co dosahovat, neboť již dávno jsem podstatně TO, a tedy samo úsilí o dosažení TOHO je nevědomost. Přímá „cesta ze strasti“ se tak nabízí sama. Je vztažením nesprávného pochopení myslí nauky na své
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179383
ego a pokračováním ve své nevědomé existenci ega, které se hypnotizovalo svým pyšným rozumem na svou vychytralost, jak pochopilo advaitu. Takové ego pak chová názory s tím spojené, jako například to, že je možné jakkoliv myslet, chovat jakékoliv negativní city, šířit zlo i nenávist, neboť je TO a myslí si, že karma pro něj neplatí. Navíc tvrdí, že po smrti těla jsme všichni opět TO a tedy není, kdo by nesl ovoce svých minulých činů – karmy. Prohlašuje bardické stavy za pouhé halucinace, třebaže utrpení během nich je až příliš reálné pro prožívající ego. Výsledkem jsou následné inkarnace postižené velkými karmickými tresty, pokud je nepostihne velké utrpení ještě za života současného, aby je karma vyléčila z jejich egoadvaity. Následné inkarnace jsou variantami různých vrahů nebo diktátorů, kteří si myslí, že vraždit je normální a nikoliv prohřešek, jejich utrpení je doslova nekonečné a stezka doslova na věčnost pekelných muk ztracená. Jsou ukolébáni tím, že se jim momentálně nic špatného zdánlivě neděje, kromě nepostřehnutelného nejvyššího trestu, kterým je zastření rozumu a rozlišování, které jim neumožní prokouknout svůj tragický duchovní omyl. Jejich utrpení je strašlivé. Druhá varianta je provádění „meditačního snění“, v kterém si meditující místo obrácení pozornosti na sebe sama – subjekt pozorovatele „vymeditovávají“ různé jemné představy o realizaci, které se pak snaží za každou cenu dosahovat meditačním soustředěním. Výsledkem jsou různé „mystické“ stavy, které spíš než stavem vědomí jsou stavem jemného prožívání. Jde o spíše astrální zkušenosti různých vytěsňování mimo tělo, zkušenosti různých rájů, setkávání s Bohem v podobě astrálních podob Ježíšů, Panenek Marií apod. Takoví meditující utíkají do svého meditačního soustředění jako do umělého stavu, kde nezakoušejí strast běžného života. Tato uměle navozená „samádhi“ a transy pak nikdy nejsou trvalým stavem, ale meditující je opouští s ukončením meditace. Když se pak probudí ze svého transu, tak jejich nespásné sklony a nečistot charakteru zůstávají nedotčené a jsou dále unášeny salárem strastí ega do dalšího umělého úniku v meditaci. Navíc během těchto transů mohou do své prázdné mysli nechat vstoupit různé jiné astrální síly, které je pak ovládají. Je to podobné jako drogová závislost. Takoví hledající podléhají různým svodům astrálu, naslouchají různým „božským hlasům“, které ale vycházejí z jejich nižší přirozenosti a neočištěné mysli místo od Boha, a nakonec odpadají ze stezky k Bohu. Za tím je nesprávné pochopení smyslu formálního meditačního úsilí a jeho zaměření. Formální meditace je zaměřená na odstraňování překážek neuvědomování se v našem pravém JÁ, které spočívá v obracení pozornosti výhradně na vědomí sebe sama – rozlišeného pozorovatele od všeho pozorovatelného, včetně nejrůznějších meditačních stavů a transů. Pak takoví hledající spíše sní ve svých meditačních stavech místo toho, aby rozpouštěl ego a probouzel své uvědomění ve vědomí 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179383
sebe sama. Naše pravé JÁ nelze nějakým technickým způsobem dosáhnout nebo vytvořit, neboť jsme to stále my sami i vše, co je, ale je nutné odstranit neuvědomování se ve vědomí, a to lze pouze přivrácením pozornosti k základu vědomí a odstraňováním překážek, které brání tomuto trvalému spočívání v našem pravém JÁ. To přináší milost, poznání sebe i Boha. Proto je správné zdůrazňovat, že vždy musíme prvotně přivracet pozornost k tomu, co je všeho ostatního zdrojem – k vědomí samotnému – subjektu pozorovatele, a to ve všech meditačních soustředění, třebaže jsou například orientované šaktickým způsobem. To neporušuje praxi advaity, ale naopak ji správně chápe a uvádí v přímou zkušenost.
8. O praktikách nebezpečných sekt 16. 2. 2010 V nebožském světě, jako je ten náš, se vyskytují nejrůznější projevy nevědomosti, demagogie, dogmatismu, totalitního myšlení a manipulace za účelem nejrůznějšího prospěchu protagonistů těchto strategií myšlení a jednání. Jedním z těchto fenoménů jsou i skupiny, které se maskují za duchovní společenství a zneužívají tak stav „maličkých“, tedy hledajících, kteří jim uvěří a naletí na jejich manipulativní taktiky, které účelovou kombinací „trochu z duchovna a nauky“ (samozřejmě nikoliv skutečnou nauku, aby to oběť nemohla prohlédnout), charismatické sugesce se současným opřením se o „známé jméno“ vytvoří prostředí, které se příliš neliší od mafiánských praktik. Často se těmto skupinám říká sekty a kulty. Jinak původní označení sekta nebylo nijak hanlivé a neoznačovalo vždy zákonitě tuto nebezpečnou duchovní perverzitu. Tyto skutečně nebezpečné spolky, které ve svém článku dále označuji jako sekty, se vyznačují typickým jednáním, charakteristikou a typickými praktikami. Na pár z nich upozorním, aby je mohli hledající případně rozpoznat. Text je i součástí připravované knihy: Anatomie zla aneb strategie zla ve světě. Základní kámen je „nauka“, v tomto případě pseudoduchovní dogma, která je jediná správná, a navíc hraje na podvědomé touhy lidí a splňuje v dobře zabaleném balení takřka božský sen: ráj na zemi pro ně samé, pokud budou součástí té pravé sekty, vysvobození skrze uctívání kultu určité osobnosti apod. Využívá se také hraní na pocit vyvolenosti. My jsme ti praví, my máme toho pravého mistra apod. Protagonisté se často opírají o vytržené polopravdy ze skutečné
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179383