mě tížila jako kámen, protože ani já, ani rodiče jsme nedokázali přijmout fakt, že jsem homosexuál. Potřeboval jsem věřit v nějakou iluzi nebo lež a právě tehdy jsem objevil revoluci. Začal jsem trávit většinu času na mítincích, manifestacích, kulturních akcích, a dokonce i v nudných studijních kroužcích, a podařilo se mi obelhat sám sebe do té míry, že jsem dokonce začal chodit s jednou soudružkou. Jmenovala se Cristina, pro přátele Cristinita, jak sama smyslně říkávala. Dva roky jsem se snažil najít v revoluci smysl, ale marně. Vztah s Cristinou skončil naprostým fias kem, což ještě přiživilo mou erotickou frustraci, a navíc jsem se nešťastně platonicky zamiloval do kamaráda, kterému říkali Kuře Fajardo. Plácal jsem se v tom a nechtěl si přiznat další milostné zklamání a právě tou dobou nám Pacho Moscoso na schůzi řekl o politickém projektu s té měř biblickým názvem Bosé nohy. Projekt mě nadchl, a sotva dali kolovat přihlášku pro zájemce, okamžitě jsem se přihlásil. Hned druhý den jsem přerušil studium, řekl matce, že odcházím z domu, a spakoval si oblečení a knihy, které jsem si chtěl vzít s sebou do nového dobrodružství. S kufrem v ruce jsem prostudoval seznam nabízených míst, kde jsem se mohl zout, ale žádné mi nebylo po chuti. Tak jsem zašel za strýcem Cristóbalem, který chodíval na tahy s guvernérem Cundinamarky. Nejdřív jsme se strýcem probrali nejnovější rodinné drby a pak jsem mu přiznal, proč jsem přišel. Strýc, který se do mámy už něco nahučel, že ze mě to její věčné rozmazlování udělá teplouše, jen zvedl pravou ruku a jediným posunkem mě umlčel. Pak s úsměvem zvedl telefonní sluchátko, pomalu vytočil nějaké číslo, nechal si zavolat guvernéra a pozval ho na sklenku whisky. Po několika dnech guvernér podepsal zvláštní výnos, v němž mě na třetím řádku třetího odstavce jme-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179316
noval učitelem vesnické školy přidružené k obci jménem Guayabal de Síquima. Než jsem se do školy v El Pajonal dostal, musel jsem absolvovat půl dne v rozhrkaném auto buse společnosti Rápido Tolima, pak přetrpět nepříjemný rozhovor s místním školním inspektorem, který byl naštvaný, protože kvůli mně zůstal jeho kandidát bez práce, a nakonec se hodinu a půl plahočit na koni cestou, která s největší pravděpodobností pamatovala ještě koloniální období. Škola byla prachobyčejná opuštěná barabizna, ale krajina kolem byla nádherná. Proti budově se prostíraly ohrazené, sytě zelené pastviny, až měl člověk skoro chuť se jít napást, za nimi se tyčil les stínící kávovníkovou plantáž a nad ním vyčnívala skaliska, kde se, jak mi vysvětlil můj průvodce, v dobách Násilí skrýval slavný bandita Botones. Ve školní budově byla jedna ložnice, učebna pro dvacet dětí, miniaturní kabinet na neexistující školní pomůcky a malá, špatně větraná chodba, kterou můj prů vodce v záchvatu optimismu nazval kuchyní. Hnízdo krys a škorpionů, které jsem našel při zametání pokoje, intriky školního inspektora, nedůvěřivý pohled místních statkářů a povídačky, že předchozího učitele zavraždili partyzá ni, kteří vystřídali Botonese, mě dovedly k podezření, že politika Bosých nohou prakticky nemá šanci na úspěch. A aby toho nebylo málo, přijel jsem zrovna na Velikonoce. Ještě jsem si ani nestačil vybalit, a už mi jeden statkář oznámil, že musím školu a svou postel přepustit starému prohnanému knězi, kterému vesničané zbožně říkali velebníček Raúl. Když jsem viděl, jak kněz slouží mši od stejného pultíku, odkud jsem měl v úmyslu přivést vesničany k poznání, že náboženství je opium lidstva, jak se venkovani tetelí radostí, když můžou darovat tomu zlomyslnému pacholkovi své slepice, prasata, ovoce a pytle kávy,
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179316
a jak se skupinka nádeníků může samou ochotou přetrhnout, aby na Velký pátek vztyčili na pastvině třicetimetrový kříž, moje už tak pošramocené revoluční iluze utrpěly smrtelnou ránu. Když pánbíčkář odtáhl, pustil jsem se s vervou do učení, abych zahnal své zoufalství. Dětské úsměvy a historky a také každodenní úsilí, abych udržel jejich zájem o španělštinu a matematiku, mi pomohly znovu najít víru v revoluci. Po pár dnech jsem vjel do kolejí zvyku. Celé dopoledne jsem učil, odpoledne si četl nebo odpočíval a pozoroval, jak se slunce sklání za hřebeny hor, v nichž se stále skrývali bandité. Ty první osamělé dny byly krásné a pomohly mi uklidnit se a popřemýšlet. Ale život v Kolumbii neposkytuje dlouhá příměří ani prostor pro meditaci. Jednou odpoledne, když jsem ležel v hamace a četl Dona Quijota, jsem uviděl, jak se ke škole blíží osamělá postava. Jak přicházela blíž, získávala přesné obrysy. Byl to mladý kluk, o něco mladší než já, nepříliš vysoký, ale rozložitý, ozbrojený puškou, na nohách gumáky. Měl čisté živé oči, které mě okamžitě vzrušily. Zastavil se přede mnou. „Jsem od velitele Šlapky,“ řekl. „Šlapky?“ zeptal jsem se napůl zvědavě, napůl s obavou. „Jo, od velitele partyzánské jednotky, která má na starost tuhle oblast.“ „Ach tak, omlouvám se, nevěděl jsem, že mu tak říkají.“ „On se tak jmenuje,“ pronesl mladík vážně. „A kdy za ním mám přijít?“ zeptal jsem se. „Hned,“ odpověděl chlapec. „Hned?“ opáčil jsem nervózně, protože ke zmatku z návštěvy mladého partyzána se přidal strach z pozvání jeho šéfa. „Každý učitel z téhle školy musí k veliteli, schůzka s váma se kvůli Velikonocům posunula, takže mám rozkaz předvést vás ještě dneska.“ „Minutku vydrž,“ požádal jsem ho. Když jsem si obouval stejné gumáky, jako měl chlapec, všiml jsem si, že se mi třesou ruce. Doufám, že se cestou budu moct v klidu
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179316