9 8
Nebyl. Soustředila jsem se na jednotlivé rysy obličeje, na malý nos, uzoučká ústa, svraštělé čelo. Hlavičku mu pokrývalo řídké černé pápěří, tak odlišné od Alexejových plavých, jako dráty pevných kučer. Ne, neviděla jsem na synovi nic, co by mi připomínalo jeho otce. Anna asi vytušila, že žádnou podobu nevidím, protože spokojeně pokývala hlavou: „Tenhle Alexej nebude bolševik.“ Až ve chvíli, kdy jsem si děťátko prohlížela, jsem se stala jeho matkou. Ucítila jsem jakýsi úplně nový cit, radost a odvahu. Vtom synáček otevřel jedno oko. Bylo modré. Po otci. Strážné hned informovaly Irinu a ta to zřejmě vysílačkou oznámila Zóně, protože hned ráno přijel doktor, aby sepsal svidětělstvo o rožděnii. Do baráku vstoupil spolu s velitelkou, která se na mě nenávistně mračila. Na dítě se ani nepodívala. Doktor syna prohlédl a konstatoval, že když jsme přežili první tři hodiny po porodu, asi budeme v pořádku. Barák už byl prázdný, a tak Irina využila situace a začala se s doktorem hádat. Chtěla, aby dítě i mě okamžitě pře vezl do sančasti. Doktor o tom nechtěl ani slyšet, protože sančasť je už dlouhodobě přeplněná a nemocní leží i na zemi mezi postelemi. Irina tedy navrhla, aby poslal dítě v dětskij dom, ale doktor řekl, že zatím určitě ne. Zopakoval jí, že plukovník Žuravin řekl, že porodím v šestém lagpunktu a tady se budu po nezbytnou dobu o dítě starat. Lékař řekl, že tím plukovník asi sleduje nějaký svůj skrytý záměr. Irina však nechtěla věřit tomu, že by se velitel zajímal o jednu z trestankyň, nicméně lékař trval na tom, že on o mé situaci opravdu s plukovníkem mluvil. Irina namítala, že s dítětem přece šestoj lagpunkt nemůže splnit plán těžby dřeva, ale tenhle důvod lékař rychle zamítl. Zajistit pracovní disciplínu je věcí velitelky a stráží. Dal příkaz, aby kolébka, kterou Irina zatím nedovolila přenést do baráku, byla postavena ke stěně. Kvůli hygieně
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179313
a hluku. Irina se zeptala, jak to bude s příděly. Lékař odpověděl, že matka, která kojí, má stejný nárok na dobavku jako těhotná. Na otázku, kdy se budu moct vrátit do práce, řekl, že sedm dní musím být osvobozená od jakékoli práce, a potom můžu jít do denní služby. Irina jenom nesouhlasně zavrtěla hlavou. Odcházející doktor ještě u dveří dodal, že nechá poslat prostěradla, abych měla dítě do čeho zabalit a z čeho si udělat plenky. Neodvážila jsem se sama přestěhovat na pryčnu v rohu baráku, ale Irina to naštěstí přikázala večer na razvoze. I když jsem se nedokázala ani posadit, na rozvoz jsem jít musela. Celou dobu jsem tam trnula, aby se zatím Alexejovi beze mě nic nestalo, poslouchala jsem, jestli nezačne plakat, přestože první den svého života byl velmi tichý, jenom občas si tak slabě zabroukal. Problémy jsem měla spíš se sebou a se svým tělem. Na razvoze jsem do poslední chvíle necítila, že by se mi chtělo čurat, a do baráku jsem se vrátila s mokrými kalhotami. Následující dopoledne byl v náklaďáku, který přivezl zásoby, opravdu i pytel plný věcí pro Alexeje. Nebyla to však prostěradla, jak řekl doktor, bylo to obnošené dětské oblečení. Nějaké jsem si odtud vzala a natrhala na kusy, které by se daly použít jako plenky. Chtěla jsem ho i vyprat, ale na to, abych nosila vodu, jsem byla ještě slabá. A mýdlo jsem už taky spotřebovala. Když večer Anna pytel uviděla, hned věděla, co s věcmi. Nejdřív vybrala ty, které by se daly přešít na košilky pro Alexeje nebo by se z nich mohly natrhat plenky. Prohlásila, že tím je dítě zaopatřené, a přivolala několik žen, které jí pomáhaly s porodem, ať si vyberou z pytle na onuce, šály, čepice nebo rukavice. Ještě pořád nám však zůstala dobrá třetina věcí. Anna je rozložila na svou pryčnu a pozvala ostatní zečky, ať si přijdou koupit. Tak jsme získaly nejmíň kilovou hromadu cukru a dva kousky mýdla. Mezi posledními přišla k věcem Lora.
9 9
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179313
1 0 0
„To je po mrtvých dětech,“ zavrčela a odešla. Rozplakala jsem se. Ta bláznivá Němka měla určitě pravdu. Alexej po nich zdědil věci a dřív nebo později je nějaké dítě zdědí po Alexejovi… Takový je koloběh krátkého života v lágru. Anna hned věděla, co ve mně Lořina slova vyvolají. Sedla si ke mně na pryčnu a pohladila mě po tváři: „To je hloupost, jakou může říct jenom ztřeštěná zečka. Děti rostou, jednoho dne je jim oblečení malé a musí ho odložit. Nebo… přece si pamatuješ, jací byli ruští vojáci. Kam přišli, tam rabovali. Tyhle věci jsou možná kradené, ale určitě nejsou po… mrtvých.“ Ale já jsem plakala dál a za chvíli začal plakat i Alexej. Jako by byl se mnou ještě stále spojený neviditelnou pupeční šňůrou, a tou na něj přecházel můj nepokoj. Jako v dobách, kdy jsem ho nosila pod srdcem. Chtěla jsem ho uklidnit a vložila jsem mu do pusy prs, ale nezačal sát a plakal dál. Zatlačila jsem mu bradavku hlouběji, ale synek se tak rozplakal, až zrudl a dusil se, jako by nemohl dýchat. Anna mi ho vzala z rukou. Začala ho jemně houpat a zpívat mu. Alexejův pláč, tehdy vlastně už řev, se postupně utišil. Když usnul, daly jsme ho do kolébky, ale za chvíli začal plakat znovu a vše se opakovalo. Nejdřív jsem ho zkusila nakojit, ale tím se jeho pláč změnil v řev, takže si ho znovu musela vzít Anna a zazpívat mu. Tolik zpěvu si předtím nevymohla ani Pesenka. Ta si asi uvědomila, že zpívat se ode dneška bude na opačné straně baráku, a nechtěla se s tím smířit. S brbláním si posbírala všechny svoje věci, stejně jako ostatní suky měla i velký slamník pod hlavu, prošla chodbičkou mezi pryčnami a zastavila se u mlčenlivé Tatarky, která spávala naproti mně. Pesenka znovu něco zamručela, mrštila svoje věci na Tatarčinu pryčnu a ji zvedla mohutnýma rukama za límec blůzy. Ubohá Tatarka samozřejmě nechápala, co od ní obávaná suka chce, a vystrašeně zůstala stát na místě. Pesenka jí shodila deku na zem a sama se uvelebila na uvolněné
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179313