Karol Urban
Sledoval jsem Dubčeka
budou jiné podmínky a leccos se za ten čas vyřeší. Teď by to bylo šito horkou jehlou…,“ naznačoval nechuť pokračovat. Vysloužilý veterán, který si na toto téma zřejmě neměl s kým popovídat, to nevzdával: „Jen abych se toho dožil! Kdybychom tenkrát, když jsme jako mladí sloužili opravdu naplno, takhle nemohoucně váhali, dnes by žádný socialismus nebyl, to mi věř!“ Pochopil jsem, že v centru pozornosti důchodcova hodnocení vnitropolitické situace byl Alexander Dubček a jeho pozice pod kontrolou StB. Občas si některý z nich zavzpomínal na léta služby. Když jsem si uvědomil jejich věk, a jaká byla situace v Československu před přibližně dvaceti roky (což nebyl tak moc dlouhý časový odstup), s hrůzou a s údivem jsem zjistil, že naslouchám pamětníkovi známých padesátých let. A kdyby jen pamětníkovi! Padesátá léta jsem samozřejmě zažil, ale byl jsem dítě, malý žáček v prvních ročnících povinné školní docházky. Alexander Dubček byl tehdy tajemníkem a později vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSS v Banské Bystrici. V září 1955 jej vybrali ke studiu na Vysoké škole politické při ÚV KSSS v Moskvě. Sametoví polistopadoví revolucionáři ještě většinou nebyli na světě. Dnes jsou „znalci“ té doby poslanci, občas ministry a zapálenými straníky. Někteří postupně i v několika politických stranách po sobě… A rozumí všemu! A teď, u skleničky, jsem měl před sebou člověka, který byl v padesátých letech u StB, v KSČ, v plném rozkvětu svých sil. Někteří lidé jako on jsou dokonce mými kolegy! Závan minulosti mě upoutal, začal jsem tuto věkovou skupinu se zájmem pozorovat, především jí naslouchat a opatrně klást otázky. Postavení těchto lidí v kolektivu stranické organizace a odboru bylo mimořádně pevné a nebylo žádným způsobem ohrozitelné. Pamětníci a aktivní účastníci opatření strany a státu v padesátých letech, tehdy a i teď příslušníci StB, sloužili spolu se mnou. Do té doby bych řekl, že takoví
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179097
Vzpomínky estébáka
lidé jsou buď mrtví, velice staří, ve vězení, nebo prostě mimo jakýkoliv služební poměr. Asi jsem byl naivní. Předtím se mi ani nesnilo, že budu jednou osobně znát ty, co „ta léta“ iniciativně tvořili. Šlo o několik starých veteránů ve věku mezi padesátkou a šedesátkou. Mohlo jich být dohromady takových deset; část z nich byla operačními důstojníky odboru. Žili z ideálů minulosti, ale ne všichni to dávali najevo. Většinou mlčeli. Odbor byl mladým pracovištěm, a jak se postupně dostávali do popředí 30– 35letí perspektivní důstojníci s vysokoškolským vzděláním, cítili svůj věk a reagovali s nostalgií, občas i dost nervózně. K vyprávění se nechali vyprovokovat jen výjimečně, třeba otevřenou otázkou o tehdejších praktikách tajné policie, ale málokdy se jednalo o spontánní vzpomínky. Byli jaksi zakukleni. Jako by to období neprožili coby příslušníci obávané StB a členové KSČ v první linii boje proti nepřátelům lidovědemokratického zřízení, ale jako oběti té doby. Většinou porovnávali formy a metody sledování z pohledu tehdejších omezených možností s realitou sedmdesátých let. Tenkrát nebylo nic, pouze mnoho obtížných úkolů, téměř nesplnitelných požadavků a povinností. Vysílačky nebyly, vyškolených lidí, prostředků a aut bylo minimálně a „nepřátel zřízení“ velmi mnoho, od těch ukrytých mezi našimi občany, tzv. bývalých lidí, až po špióny, vízové cizince, turisty, diplomaty. Mnoho „nepřátel“ režimu se tehdy hledalo (a našlo) v řadách komunistické strany. Hrdě si stěžovali, jak se pohybovali v ulicích v dlouhých kabátech, se širokými klobouky a jak při tom signalizovali změnu pohybu sledovaného srolovanými novinami jednou v levé, jindy v pravé ruce. Všechno – mimika i gesta kráčejícího chodce – mělo předem domluvený význam a cíl. Jak jsem řekl, vysílačky nebyly, odevzdávání zpráv o jednání sledované osoby proto mívalo až bizarně kuriózní podobu.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179097
Karol Urban
Sledoval jsem Dubčeka
V ulicích chodili tuším po třech až čtyřech (podle náročnosti předpokládaného pohybu objektu) a na celou Bratislavu měli k dispozici jeden tatraplán černé barvy, a ten údajně navíc sloužil i k zatýkání a následné eskortě zadrženého. Chlubili se, jak řešili případy, kdy měl sledovaný v plánu pokračovat v cestě autem – jednoduše mu propíchli jednu či dvě, občas i všechny pneumatiky, a měli jistotu, že se nějakou dobu zdrží, od jízdy upustí a půjde pěšky. Bili se v prsa a tvrdili, že v nich za všech okolností vítězila operativní duchapřítomnost, zpravodajská vynalézavost a účinný správný „třídní postoj k nepříteli společnosti“. Obvykle se takovými oběťmi stávali diplomaté, z nich především vojenští a letečtí přidělenci velvyslanectví západních zemí. Starých sledovačů už moc nebylo. A z nich jen někteří byli schopni upřímně reflektovat své působení u Státní bezpečnosti v oněch letech. Jeden z nich ve funkci majora byl ještě stále v aktivní službě jako operační důstojník. Patřil k „elitě“ – nejen co se týče jeho minulosti, ale i celkovou úrovní a svými projevy. Nakonec i směšným vzhledem své nápadně malé postavy. Jak byl subtilní na těle i na duchu, tak nevšedně byl temperamentní a pohyblivý (když už se mám vyhnout použití výrazů žlučovitý, vzteklý a věčně trdlující). V minulosti pracoval jako řidič ve výkonu služby. V době, kdy jsem mu začal pozorněji naslouchat, bylo už i to minulostí. Zestárl a sloužil už jen jako pouhý operativec, ale i v této práci se uměl projevit opravdu přesvědčivě. Jednou pozdě večer nás několik čekalo na návrat rozvozné ho, aby nás po dlouhé službě odvezl domů. Nějak se nám to v ten den protáhlo a čekání jsme si zpříjemňovali postáváním v otevřených dveřích operativce. Sloužil „náš“ major. V poměrně krátkém čase se nám jej povedlo naladit na správnou frekvenci a naslouchat jedinečným a už nikdy se neopakujícím vzpomínkám na období jeho mládí i prvních let ve službě.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS179097