„To se stává, ne? Chlapi prostě nejsou dokonalí.“ „Ale mně se to nestává! Teda jo, někdy, když jsem úplně sťatý.“ Zvedla obočí a zahleděla se mi přímo do očí s tím svým ironickým úsměvem, na který mě předchozí večer dostala. „Takže to někdy napravíš?“ „Když mi dáš možnost…“ Večer předtím jsem dostal chuť se něčeho napít, takže jsem vyrazil do baru ve vedlejší ulici. Chvíli jsem tam koukal na sestřihy fotbalových zápasů z Anglie, aniž jsem samozřejmě tušil, že zásahovka tou dobou právě o pár desítek kilometrů dál zpracovává jednoho neforemného tlouštíka ve špinavém tričku. Pak přišla nějaká partička, mládenci začali cpát peníze do jukeboxu a celý podnik zaneřádili nějakým technodusáním. Evidentně jsem ale nebyl sám, komu to vadilo. Asi pětadvacetiletá zrzka u vedlejšího stolu nakrčila čelo a s nešťastným výrazem se podívala na barmana. Ten jen bezmocně rozhodil rukama a dál se věnoval své práci. Společný nepřítel nás sblížil, takže nebylo těžké dát se s ní do řeči. Pak nás hluk vyhnal do jiného lokálu a nakonec jsme nad ránem skončili u mě. Oba jsme měli upito a já jí střídavě říkal Martino a Markéto. Pořád se smála, že to pletu. Zavrávorala, když si zouvala boty, a znova dostala záchvat smíchu. Ve tři hodiny ráno to ve ztichlém domě znělo jako výbuch. V předsíni si všimla velké fotky v rámu na zdi, zarazila se a podívala se na mě s nevyřčenou otázkou v očích. „Nikdo tu není,“ řekl jsem jen. Dál se dívala na fotku tmavovlasé ženy s holčičkou na klíně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS178776