„Mohu vám nějak pomoci, pane hlavní komisaři Roberte Marthalere?“ zeptal se Roland Wagner a přehnaně při tom zdůraznil poslední čtyři slova. Marthaler se na chvíli zamyslel nad svou odpovědí. „Ano,“ řekl. „Nejvíc byste mi pomohl, kdybyste se mi nesnažil pomáhat.“ Smích zazněl hlasitěji. Marthaler vnímal, že má kolegy na své straně. Ministr se tím však zřejmě nemínil nechat znejistět. „Pak možná budu muset požádat o pomoc já vás. Pomozte mi pochopit smysl vaší odpovědi.“ Znovu se ozval smích. Tenhle bod patřil Rolandu Wagne rovi. 1:1, pomyslel si Marthaler. „Mohu předpokládat, že jste státního tajemníka Gottfrieda Urbana dobře znal?“ „To jistě!“ V ministrově hlase zazněla hrdost. „Byli jsme mnohem víc než kolegové, byli jsme přátelé.“ „Dobří přátelé?“ zeptal se Marthaler. Ministr zaváhal. Bylo na něm vidět, že není zvyklý, aby mu někdo kladl tak konkrétní otázky. „No vida,“ řekl a pokusil se usmát. „Zdá se, že je pro vás těžké opustit svou roli. Ale začíná mě to bavit, klidně tu hru můžeme hrát dál. Ano, byli jsme dobří přátelé. Známe se od školy. Jsme, promiňte, byli jsme ve stejném tenisovém klubu. Několikrát jsme byli se svými rodinami na společné dovolené.“ „Pane ministře, víte, že vyřešíme většinu vražd?“ Gabriel Eissler byl stále neklidnější. Bylo na něm vidět, že neschvaluje počínání hlavního komisaře a že se ho chystá napomenout. Ministr vnitra však policejnímu prezidentovi krátce položil ruku na předloktí, aby mu naznačil, že nepotřebuje jeho pomoc, že má situaci pevně v rukou. „To vím,“ řekl. „A jsem vám za to neskonale vděčný.“ Smích. 1:2. „Tak potom asi také víte, že pachatelé se v převážné většině případů najdou v nejbližším okolí oběti?“ 98 ●●● partitura smrti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177480
„Samozřejmě že to vím. Na to ale člověk nemusí být ministr vnitra. K tomu stačí podívat se občas v televizi na nějakou detektivku.“ Smích. 1:3. „Pokud jsem vám správně rozuměl, patřil jste do osobního okruhu oběti,“ řekl Marthaler. Mlčení. 2:3. „Mám-li brát vážně svou práci vyšetřovatele, musím zjistit, jaký poměr jste měl k oběti. Konkurovali jste si? Byl mezi vámi nějaký spor? Závist? Společní kostlivci ve skříni? Zkrát ka a dobře: neměl jste, pane ministře, nějaký motiv?“ Mlčení. 3:3. „Pokud platí všechno, co jsem právě uvedl,“ řekl Marthaler, „potom se vás musím zeptat, pane ministře, jak jste přišel na to, že bychom zrovna vám měli předávat výsledky našeho vyšetřování?“ Mrtvé ticho. 4:3. Marthaler vyhrál. Přesto měl pocit, že je vítězem kola ve hře, kterou v delší perspektivě nepochybně prohraje. „Dobře,“ řekl Roland Wagner a už se nezabýval tím, co měly znamenat Marthalerovy otázky a vývody. „Dobře. Všichni tedy víte, co máte dělat. Platí, co jsem řekl: nejvyšší priorita, maximální citlivost.“ Ministr vnitra se zvedl ze židle, usmál se, naznačil úklonu a vzápětí opustil sál. Všichni přítomní jako by si ve stejném okamžiku oddechli. Pár vteřin nikdo nevěděl, co dál. Když se chtěl Gabriel Eissler znovu ujmout slova, Sven Liebmann zdvihl obě ruce na znamení, že má návrh k programu. „Chtěl bych protestovat proti takovému postupu,“ řekl. „Není možné, aby nás takovéhle schůze zdržovaly od práce. Není možné, aby se tu objevil kdejaký zemský ministr a brzdil rozjíždějící se vyšetřování tím, že bude vydávat nějaká prohlášení. Není možné, aby ten člověk potom jednoduše zmizel, přestože bychom ho zřejmě měli vyslechnout jako svědka.“ 99 ❶❷ část druhá
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177480
Policejní prezident zrudl v obličeji. Zdálo se, že v příštím okamžiku vybuchne v záchvatu vzteku. Nakonec ale přikývl. „Ano,“ řekl. „Máte pravdu. Špatně jsem vyhodnotil situaci. Měl jsem zabránit tomu, aby se nějaký politik pokoušel takhle přímo ovlivňovat naši práci.“ Všichni okolo souhlasně přikyvovali. K Eisslerovým kvalitám patřilo, že uměl nejen poznat svou chybu, ale také si ji přiznat a napravit. „Nechci, abyste ztráceli ještě víc času,“ řekl. „Nechám vás tu teď samotné. Poradu bude dál řídit Charlotta von Wangen heim. Pověřil jsem ji vytvořením zvláštní vyšetřovací skupiny. A já si teď pospíším a sdělím ministrovi, že nám má být k dispozici, aby podal vysvětlení.“ Gabrielu Eisslerovi znovu sjely brýle kousek dolů a znovu si je špičkou prostředníčku upravil. Rozhlédl se po sále a pak se zahleděl na nějaký bod na protilehlé stěně. „Bojím se ovšem, že na mne ministr stejně čeká u mne v kanceláři, aby se se mnou pobavil o tom výslechu, co mu tu uspořádal kolega Marthaler. A dost bych pochyboval, že hlavnímu komisaři potom budou pršet rudé růže.“ Marthaler neměl čas přemýšlet o tom, jak to, že se jeho formulace ze seznamovací hry už tak rozkřikla. Charlotta von Wangenheim ho vyzvala, aby popsal situaci na místě činu. Omezil se jen na nejdůležitější informace. Za deset minut byl se zprávou hotový. Nakreslil na tabuli náčrtek Občerstvení U sultána a křížky vyznačil polohu obětí. „Pět mrtvých. Jméno Gottfrieda Urbana už známe. Jestli jsme se mezitím dozvěděli něco o identitě ostatních obětí, to nám snad řekne Kerstin.“ Kerstin Henschelová zdvihla hlavu. Stála poblíž dveří a držela v ruce zápisník. Teď přešla dopředu a ukázala na jeden z křížků na Marthalerově nákresu. „Oběť číslo dvě se jmenuje Susanne Melzerová. V kabelce měla průkaz a řidičák. Je to žena, která seděla proti státnímu tajemníkovi. Třicet 100 ●●● partitura smrti
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177480