„Neskutečnej bordel,“ láteřil Urban a Honzovi došlo, že neví, co hledá. „Jak se to vůbec stalo?“ zeptal se Honza. Oba se narovnali, jako by jim došlo, že prohledávat šuplata nemá smysl. „Tenhle Němec vyběhl ven a začal křičet, že má doma mrtvolu.“ „Vy jste ho našel, pane Steiner?“ „Jo, ale doufám, že nevěříš, že jsem ho domordoval já, Honzo.“ Honza cítil, jak od Steinera odvrací hlavu, bylo mu nepříjemné, že mu před Urbanem tyká. „V kolik hodin jste ho našel?“ „Až teď.“ „A slyšel jste výstřely?“ „Ne, spal jsem.“ I Honza poznal, že Steiner lže. Od Schreckingerové věděl, že šmejdil na hřbitově. „Nikoho jste neviděl?“ „Ne.“ „A tohle?“ ukázal Urban na otevřené okno a z parapetu vylovil kus látky. „Co to je?“ „Šerka,“ řekl Honza. „Látka z Kaltenbachu.“ „Takže tu byl pašerák?“ „Nebo to někdo narafičil.“ „Tohle se musí vyšetřit! Od první chvíle jsem věděl, že tohle nacistický město je past!“ láteřil Urban. Doktor se mlčky a soustředeně skláněl nad mrtvým, téměř jako by se modlil. „Jak dlouho je po smrti?“ „Pár hodin určitě.“ Zvenku se ozvalo zatroubení. 103 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177428
„Honzo!“ ozval se Pšeničkův hlas. „Hned jsem zpátky,“ řekl Honza. „Jen jděte,“ zamumlal Urban a očima propaloval Steinera. Honza vyšel před dům. Pšenička kývl hlavou k pivovaru. Popošli o několik metrů, aby nestáli pod oknem, které vedlo z dílny. „Kdo vám volal?“ „Urban.“ „Kdy?“ „Před hodinou.“ „Proč nevolal mně?“ „Nevím.“ Z domu slyšeli, jak Urban řve na Steinera. Vydali se uličkou k pivovaru. „Měl jsem Hirsche hlídat.“ „Myslím, že jsem to říkal tak jasně, jak to jen šlo.“ „Jo, říkal.“ „Byl to dobrej kluk. A zabili ho ty komunistický sráči, co přijeli z Prahy,“ zašeptal Pšenička. „To nemůžete vědět.“ „Já to vím. Víš, co chtěj?“ „Ne.“ Pšenička se zastavil na skalním výběžku nad pivovarem. „Rozhlídni se.“ Honza viděl nekonečné zalesněné stráně, z nichž stoupala pára, a pod nimi střechy německých a českých domů. Svítalo a slunce se v šedivých mracích podobalo skleněné kouli, která se za pár týdnů promění ve vánoční ozdobu. 104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177428
„Kdyby každá rodina zakopala zlato a šperky sto metrů od svýho baráku, je to tu lepší než na Aljašce.“ „Myslíte, že přijeli, protože země ještě nezamrzla?“ „Jo. Něco hledaj a chtěj to vykopat. Pospíchaj. Napadlo tě něco?“ „Ne.“ „Našel jsi ty kroniky?“ „Ne.“ „Tak poslouchej… Steinhausla Američani pochválili za odsun a krajskej výbor ho včera s okamžitou platností povýšil.“ „Pochvala od Američanů i komunistů a ještě povýšení? To se u nás moc nenosí, ne?“ „Jo, je to divný, ale víš, co to znamená?“ „Ne.“ „Že tuhle patálii budeš vyšetřovat ty.“ „Zatraceně!“ „Jo, začíná se nám to, Honzo, bortit pod rukama.“ „Jak to myslíte?“ „Už dávno nejsme svobodná země. Beneš nic neznamená, zahraniční politiku mají v ruce Fierlinger a Clementis, a ty bez Gottwalda neudělaj ani krok. A naše ministerstvo? To je taky pěkná všivárna, ve všech těch tajnejch jednotkách by se nevyznal ani sám Belzebub, furt se to mění a lidi se tam střídaj jak na kolotoči. To, na čem pracuje Reicin pro Rusy, se oficiálně jmenuje VO-1 a patří to pod ZO. Reicin ví, že nás Rusové vykradou a chce z toho taky něco mít.“ „Jak to myslíte, vykradou?“ „Všechny naše vysoký pece byly postavený na rudu ze Švédska. Rusové si stěžovali, takže budem brát jen 105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177428