97
Žena v (kon)kursu
Tichého oceánu. To máš z toho, že jsi chodila za školu, když jste brali zeměpis.“ „Za školu jsem chodila výhradně o matice. Zemák jsem měla docela ráda.“ „Vidíš? Nejsi vůbec diplomat. Tohle přiznání svědčí o tvojí pokročilý skleróze. V každém případě, holky, až mi dojde inspirace, tak budete můj průzkumnickej tým.“ *** Když jsem se vrátila domů, z pokoje, kde žila Dominika s frackem, se ozývalo řezání dříví. Čekala jsem, kdy začnou skleničky v lince poskakovat, a divila se, jak v tom může Dominika spát. Povídáním s Riou a Štěpánkou jsem se vrátila o pár let zpátky. Když jsem vlezla do postele, do hlavy se mi vkrádaly vzpomínky na Sváťu. Proč ne třeba na Vadima nebo Artura? Asi proto, že nikdo jiný si mě nechtěl pojistit kroužkem. lll „Večer jsme pozvaní k Jirkovi. Podařilo se mu obhájit toho Kosmu.“ Sváťa si rovnal vázanku s takovou pozorností, jako by na výsledku závisel jeho život. „On obhajoval toho hajzla?“ „Nesmíš být tak útlocitná,“ pokáral mě a vzápětí se rozesmál. „Za tu zabitou tchyni bych ho ještě zprostil viny. Prý to byla šílená satorie. “ „Děláš si legraci?“ naskočila mi husí kůže. „Bylo to neúmyslné zabití. Každopádně je Jiřík zase o kousek blíž novýmu maseratti.“ „Tobě to připadá v pořádku?“ „Že chce maseratti? Určitě, je to seriózní auťák.“ „Myslím tu obhajobu.“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177310
98
Eva Brabcová
„Neunavuj se a nemysli. Tobě víc sluší, když blaženě vzdycháš. Když už musíš myslet, tak se soustřeď na to, jestli si uděláme kluka nebo holčičku.“ Beze slova jsem odešla do koupelny a zaslechla jsem, jak na mě Sváťa volá: „Pozítří večer by se přišel podívat zájemce na tvůj byt. Budeš doma?“ Už je to tu zase. Rychlost světla proti mně byla lemra líná. Stála jsem u něho, sotva dořekl poslední slovo. „Jaký zájemce?“ „Vždyť jsme se domluvili. Prodáme tvůj byt a nastěhuješ se s Dominikou ke mně. Nějak to snad v jednom bytě chvíli společně přežijeme, než budeme mít ten dům.“ „Nic se prodávat nebude. A vůbec nic ve svém životě měnit nechci.“ Zavrtal do mě rentgenový pohled. „Ty máš zase pochybnosti? Kvůli tomu, že jsem mladší než ty? Pořád ti opakuju, že to je v pořádku, vůbec nic to neznamená, já chci s tebou založit rodinu.“ JÁ CHCI! To byla slova, která mě žhavila doběla. „Chtít můžeš.“ „Neboj se,“ ovinul paži kolem mých ramen. „Já se nebojím!“ „Vždyť nejsi o tolik starší,“ říkal tónem, jímž uklidňuje chirurg pacienta před operací. „Já vím,“ odpovídala jsem, jako bych věděla, že ta operace bude bez anestezie. „Asi ne, když máš obavy.“ „Nemám obavy,“ vkrádala se mi do hlasu hysterie. „Můžeme si o tom popovídat.“ „To jsme udělali už několikrát. Máš snad dojem, že s dalšími vyřčenými větami se můj názor změní? TY chceš rodinu. TY chceš dítě, TY si přeješ prodat můj byt, TY si přeješ koupit dům…“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177310
99
Žena v (kon)kursu
„To skoro vypadá jako disciplinární řízení a ne rozhovor,“ vzdychl, „tak kde je tedy problém?“ Mým uším to znělo to jako „A odsuzuje se k bezpodmínečnému odnětí svobody…“ „Tohle nemá cenu. Buď to pochopíš a budeš si užívat toho, že je nám spolu momentálně hezky, nebo pak je mi líto…“ „No to nemyslíš vážně?“ Jeho pohled se mi zavrtával pod kůži. „Úplně vážně.“ Pochodoval bytem sem a tam jako lev v kleci a v rozčilení se snažil hudební věž vypnout mobilem. Pak sebral ze stolu klíčky, přes rameno po mně hodil „ahoj“ a práskl za sebou dveřmi. Dudlíky vyčuhující z jeho očí mě unavovaly čím dál víc. Když mi začal docházet humor a na večer strávený se Sváťou jsem se těšila jako na vypalování bradavice, usoudila jsem, že tak je to špatně. Po jednom zvlášť vydařeném večeru, který byl stejně romantický jako večer strávený s vibrátorem, jsem poprvé úplně vážně zauvažovala o tom, že z tohoto vztahu vystoupím. Jako z autobusu. Je to sice hezké, že o mě má zájem muž podstatně mladší, více než pohledný, majetný a takříkajíc „na úrovni“, ale je to jen jedna strana mince. On přestával být mou radostí, ale měnil se v problém. Tlačil mě někam, kam já nechtěla. Vím, že to zní příšerně, ale potřebovala jsem vyrazit „za hranice Sváti“ stejně silně, jako člověk s angínou potřebuje penicilin. Chtělo to změnu. Jen jsem do té doby měla pochybnosti o správnosti rozhodnutí a ty se množily jako nějaký zvlášť agresivní a odolný virus. Do té doby jsem dumala, proč ještě pochybuji? A o čem? Jsem dospělá, příroda ke mně byla štědrá a nadělila mi slušnou figuru, mám práci, kterou dělám ráda. Mám svůj byt, svůj život a svůj svět, zdravou a hezkou dceru. Tak co je špatně? To jsi žena, když nechceš dítě s chlapem, který o tebe opravdu stojí? Prásk ho, to byl zásah mého vnitřního hlasu. Tohle mi prováděl pořád. Chabě jsem se bránila: Ale já jsem přece snila Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177310