97
Prokletí ohně
kapitola desátá Cesta do Scarborough, malebného přístavního města s jedním z nejpůsobivěji umístěných hradů v celém Yorkshiru – přímo na temeni vysokého pevninského výběžku se dvěma písčitými plážemi na severu a jihu –, jim uběhla příjemně. Coře se zdálo, že otec úplně zapomněl na své podezření. Ještě že s tím výletem souhlasila! George jí vesele vyprávěl o svém rybaření a podivínském recepčním v motelu, kam se včera ukryl před bouřkou, občas své vyprávění proložil nějakým vtipem, takže za chvíli opravdu zapomněla na všechny starosti a začala se taky bavit. Když se pak kousek od restaurace, kde měl otec objednaný stůl, loučili, ani se jí nechtělo ho opouštět. Věděla ale, že by ji jeho pracovní jednání nebavilo, a navíc ji to táhlo na hrad, jak správně předpokládal. Domluvili se, že se za dvě hodiny sejdou na stejném místě, a pak se rozloučili. Jakmile se za otcem zavřely dveře restaurace, vyrazila Cora za svým cílem. Poté co dorazila ke hradu, zjistila, že má ještě trochu času, než začne prohlídka. Koupila si tedy lístek a sedla si na lavičku na nádvoří. Pozorovala turisty; někteří seděli na trávě a svačili, jiní zvědavě prohlíželi zakoupené prospekty s informacemi o městě i hradu, kolem pobíhaly děti a vesele se smály. Netrvalo to dlouho a na nádvoří se objevil jejich průvodce – mladá dívka, zřejmě tu byla na letní brigáUkázka elektronické knihy, UID: KOS177074
98
Martina Wolfová
dě. Představila se jako Jane a stručně jim vypověděla informace o městě, než začala vykládat historii hradu a jeho majitelů. Cora se přidružila k hloučku, který se kolem průvodkyně vytvořil, a poslouchala její výklad. Přitom si pohledem měřila mohutnou zeď před sebou a těšila se, až uvidí věž zevnitř. Náhle se jí někdo otřel o záda. Byl to jenom lehký dotek, ale Cora se přesto ohlédla. Chtěla tu osobu požádat, aby se na ni tak netlačila. Avšak když se otočila, nikdo za ní nestál. Rozhlédla se kolem a napadlo ji, že to mohlo být některé z dětí, které Janinu vyprávění nevěnovaly sebemenší pozornost, a i přes napomínání svých rodičů dál povykovaly a pobíhaly kolem. Soustředila se tedy zpátky na to, co říká Jane, ale po chvíli ten dotek ucítila znovu. Tentokrát už nevraživě otočila hlavu, aby toho hulváta pokárala, ale opět u sebe nikoho nespatřila. Chvíli si namlouvala, že to byl určitě jen závan větru, nechtěla si připustit, že by to mohlo být něco jiného. Skupinka se pohnula a Cora si uvědomila, že je Jane vede do věže. Prvotní zvědavost a nadšení se jí vrátily a byly odměněny zajímavým výkladem a také vystaveným mobiliářem, který spatřila v první místnosti, ve zbrojnici. Průvodkyně pokračovala ve svém výkladu, ale Cora poslouchala jenom na půl ucha. Rozhlížela se kolem a pokoušela se představit si, jak místnost asi vypadala v době, kdy byla věž postavena. Než se nadála, stoupala už společně s ostatními návštěvníky po úzkých točitých schodech do dalšího patra. Už jí zbývalo jen několik schodů, když opět ucítila ten podivný dotyk. Neochotně se ohlédla, protože se jí začínala zmocňovat zlá předtucha. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177074
99
Prokletí ohně
Byla poslední ze skupinky, stoupající do druhého patra, takže to nemohl být žádný z návštěvníků. Upřeně hleděla na schody pod sebou. Mizely v zákrutě, kam už nedohlédla. Ve chvíli, kdy se chtěla připojit ke zbytku skupiny, se na schodech objevil mladý muž. Prostor schodiště byl jen chabě osvětlen žárovkami, připevněnými jednoduše na zdi, takže si ho nemohla pořádně prohlédnout. Musel asi zůstat pozadu, napadlo ji. „Vidím, že nejsem jediná, kdo přijde o výklad,“ prohodila jeho směrem. Ani se na ni nepodíval, když ho takto oslovila. Prošel kolem ní, jako by tam vůbec nebyla, jeho tvář byla podivně zachmuřená. Cora si všimla, že něco nese v rukou. Náhle pochopila, proč nic neřekl. Neodpověděl, protože ji neviděl. A nevšiml si jí, protože nebyl z této doby! Cora měla největší chuť utéct někam hodně daleko z té těsné chodby i ze svého vlastního života. Místo toho sledovala, jak mladík vystoupal až na poslední schod a zmizel v místnosti. Chvíli váhala, než také vešla. Tentokrát byla místnost zařízena nábytkem a doplňky různých dobových stylů. Jane se skupinkou stála u protější stěny a věnovala se svým posluchačům. Vyprávěla zřejmě něco velmi napínavého, neboť se jí podařilo upoutat i pozornost dětí. Mladík však zamířil na opačnou stranu komnaty a Cora si ho mohla konečně prohlédnout v pořádném světle. Měl na sobě dlouhé úzké nohavice zelené barvy a hnědý kožený kabátec. Když se zastavil, uvědomila si, že vedle něj klečí na zemi ještě někdo další. Ten mladší musí být sluha, nebo spíše panoš, uvažovala, když si všimla dýky, kterou měl připevněnou u pasu. Už ji ani nepřekvapilo, když ho uslyšela promluvit. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS177074