„Dobře. Sejděte tedy dolů do salonu. Hned přijdu za vámi.“ „Můžeme zůstat tady,“ navrhl s nezbedným úsměvem, ovšem žertoval jen zpola. „Okořeňte sousedům život nějakou senzací, ať si mají o čem povídat!“ Nezdálo se, že by jí návrh připadal tak úchvatný jako jemu. „Jestli si mají povídat o něčem senzačním, já to nebudu,“ řekla a otevřela dveře. „Jděte!“ nařídila šeptem, když se nehýbal, „A dávejte pozor, ať vás nikdo nevidí!“ Pohlédl na ni s předstíraným smutkem. „Nemáte špetku smyslu pro dobrodružství, slečno Doveová,“ utrousil, zavrtěl hlavou a prošel dveřmi. „Ani za mák.“ Nepozorovaně sešel dolů. Ve snaze vyhnout se odhalení v penzionu pro dámy si připadal spíše jako podlý ničema v nějaké komedii, ale plížení se ukázalo být zbytečné. Cestou do salonu nikoho nepotkal. V domě bylo ticho jako v hrobě. Posadil se na značně nepohodlnou žíněnou pohovku, ale nečekal dlouho. O pět minut později vešla slečna Doveová. „Jaké úpravy jste měl na mysli?“ zeptala se a usedla vedle něj. Podal jí archy strojopisu, které mu poslala před třemi dny, nyní opatřené naškrábanými poznámkami a komentáři. Začala je přejíždět očima, ale vzápětí na něj znovu pohlédla. „Takže jste to myslel vážně,“ řekla a ukázala na otazník při kraji první stránky. „Nežertoval jste.“ „Přiznávám, že nejsem úplně zběhlý v tom, co je mladým dámám dovoleno pozřít, ale proč právě křidélka? Proč nemohou jíst ostatní části kuřete?“ „Protože křidélka jsou jediné kousky, jejichž obdoba neexistuje na lidském těle.“ „Cože?“ Chvíli mu trvalo, než pochopil, co má na mysli. „Teď si děláte legraci vy ze mě, slečno Doveová! Mladá dáma nemůže jíst stehno nebo prsíčko, protože lidé mají také stehna a prsa?“ Při těch slovech zrudla. „Já vím, že to vypadá trochu úzkostlivě, ale…“ „Úzkostlivě?“ Dal se do smíchu. „Je to absurdní!“ „Vy si to zcela jistě myslíte,“ vrhla po něm pohrdavý pohled, „ale jde o delikatesu.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS176485