Dej si pozor, kam se pustíš, napomínal sám sebe a na okamžik zaváhal, zda se nemá zastavit za Filipínkami na večerní směnu. Ale slova jeho ženy, jmenující Franka Helmonda, mu pokazila náladu. Jak ponižující! Průměrný místní politik z nižší vrstvy, naprosto podružná existence. Našel si Helmonda ve vyhledávači Krak a dobral se adresy, i když ji znal předem. Helmond se s ní nijak netajil. Byl zkrátka takový a všichni to o něm věděli. Bydlel ve vile, na kterou neměl, ve čtvrti, kde by jeho ubohou stranu nikdo nikdy nevolil. Ditlev se vydal ke knihovně a vytáhl z ní tlustý svazek. Byl dutý a uvnitř bylo dost místa na pytlíčky s kokainem. První lajna vymazala obraz Thelminých posměšně přimhouřených očí. Díky další se narovnal v ramenou, podíval se na telefon a slovo riziko mu vypadlo ze slovní zásoby. Dostal chuť to všechno zastavit. Tak proč to neudělat důkladně? Spolu s Ulrikem a hezky potmě. „Nekouknem se u tebe doma na film?“ zeptal se, jakmile Ulrik zvedl sluchátko. Z druhé strany se ozvalo spokojené zamručení. „Myslíš to vážně?“ zeptal se Ulrik. „Jsi doma sám?“ „Jo. Sakra, Ditleve, myslíš to vážně?“ Nedokázal skrýt nadšení. Udělají si hezký večer. Ten film si pouštěli už nesčetněkrát. Bez něj to nebylo ono. Poprvé viděli Mechanický pomeranč ve škole, na začátku druhého ročníku. Dostali nového učitele, který nepochopil školní kodex o kulturní všestrannosti a kromě tohoto filmu promítl třídě i Kdyby, pojednávající o vzpouře na 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175967
anglické internátní škole. Zastřešující téma znělo šedesátá léta v anglické kinematografii, což se pro školu, vybudovanou na britských tradicích, zpočátku zdálo být vhodné. Učitelova volba působila na první pohled zajímavě, ale když ji blíže prověřilo vedení školy, ukázala se být přece jen jaksi nemístná. Proto se pedagog ve vzdělávacím ústavu dlouho neohřál. Ovšem škoda již byla napáchána, protože Kimmie a nový spolužák Kristian Wolf do sebe poselství filmů nekriticky nasáli. Našli v nich nové možnosti, jak se osvobodit a pomstít. Iniciativy se ujal Kristian. Byl téměř o dva roky starší, nikoho a nic nerespektoval a celá třída k němu vzhlížela. Proti pravidlům školního řádu u sebe vždycky nosil spoustu peněz. Bystrým úsudkem si do své party pečlivě vybral Ditleva, Bjarna a Ulrika. Byli si v mnoha směrech blízcí. Byli nepřizpůsobiví. Nenáviděli školu a veškeré autority. A nenávist spolu s Mechanickým pomerančem je stmelovala. Získali film na videu a mnohokrát si ho tajně pouštěli v pokoji u Kristiana s Ulrikem a v návaznosti na společně prožitou fascinaci se rozhodli skupinu z Mechanického po‑ meranče napodobit. Nebrat ohledy na okolnosti. Vyhledávat napětí, překračovat hranice. Nebát se brutálního násilí, být nemilosrdní. Poté co napadli kluka, který je načapal při kouření hašiše, nabralo všechno nečekané obrátky. Až později Tor stena s jeho citem pro teatrálnost napadlo používat masky a rukavice. Ditlev s Ulrikem vyrazili z Fredensborgu s několika gramy kokainu v krvi a s pedálem plynu sešlápnutým až na podlahu. V tmavých brýlích a levných dlouhých kabátech, v kloboucích a s rukavicemi na rukou. Hlavu čistou a jasnou, emoce 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175967
žádné. Ve výstroji na jedno použití se těšili na veselý večer strávený v anonymitě. „Po kom paseme?“ zeptal se Ulrik, když se ocitli před šafránově žlutou fasádou kavárny JFK na náměstí v Hille rødu. „Počkej, však uvidíš,“ řekl Ditlev a otevřel dveře do vřavy pátečního večera. Uvnitř to hučelo jako v úle. Nebylo to nejhorší místo pro milovníky jazzu a nevázané společnosti. Ditlev nenáviděl obojí. Helmonda našli v posledním sále. Kulaťoučká hlava se mu pod barovým lustrem jen leskla a on živě gestikuloval ve společnosti dalšího bezvýznamného lokálního politika. Vedli svou vlastní malou křížovou výpravu ve veřejném prostoru. Ditlev na něho ukázal. „Bude mu to asi chvíli trvat, než vyrazí, tak si zatím dáme pivo,“ řekl a vydal se zpět k jinému baru. Ale Ulrik se nehýbal a prohlížel si kořist obrovskými panenkami za tónovanými skly brýlí. Jistě byl s tím, co viděl, spokojen. Svaly ve tvářích mu jen hrály. Ditleva to nepřekvapilo, dobře ho znal. Večer byl vlahý a v ulicích se převalovala mlha. Frank Helmond se ještě dlouho loučil se svým společníkem před vchodem do baru, než se oba vydali každý svou cestou. Frank zamířil nahoru po Helsingørsgade a oni ho ze vzdálenosti patnácti metrů následovali, dobře si vědomi toho, že na policejní stanici to odtud není dál než dvě stě metrů. Další věc, která Ulrika vzrušovala. „Počkáme, až se dostaneme na úroveň uličky,“ zašeptal Ulrik. „Nalevo je tam bazar. Nikdo tudy tak pozdě nepůjde.“ O něco výš kráčel zamlženou ulicí starší pár. Schoulení se blížili ke konci pěší zóny. Už měli být dávno v posteli. 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175967