Spolek přátel žehu vytvořil systém členských příspěvků, díky nimž měli jeho členové jistotu, že budou po smrti zpopelněni, i kdyby si to třeba jejich rodina nepřála. Postava spalovače mrtvol se stala ryze českou postavou. Hrdina Fuksova románu Karel Kopfrkingl je ctitelem kremace, je rád, když lidé utíkají od hlíny k ohňům a popelu. Vysvětluje: „…účelem celého tohohle mechanismu je, aby se člověk proměnil v prach. Aby se v klidu a rychle vrátil tam, odkud vzešel.“ Jenže ty návraty se dnes čím dál tím více opožďují. Otevřel jsem si český portál o umírání. Mirka se na fóru ptá, jak mamince vysvětlit, že nechávat urnu s tatínkovým popelem doma není nejlepší nápad. Neporadí jí někdo, jak o tom s matkou mluvit? Jana se domnívá, že Mirčina maminka potřebuje na rozloučení s manželem víc času. Není správné na ni naléhat. Celý život někoho milovala, a ten najednou není doma. Návštěvy hřbitova jsou třeba pro Mirčinu maminku zatím příliš těžké. Přijde čas, kdy pochopí, že manžel už by měl mít klid. Jsou lidé, kteří dovedou milovaného člověka uložit na hřbitově a akceptovat hrob, ale takoví nejsou všichni. K tomu je třeba mít sílu. Šárka píše, že její otec zemřel před dvěma lety a ještě donedávna ho měli doma. Jejich dům má zahradu a tam by se pro urnu našlo důstojné místo. Maminka se teprve po dvou letech rozhodla, že nadešel čas manžela pochovat, ale teď zase je to právě dcera, kdo by si tatínka rád ponechal.
110
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175908
111
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175908
Mirka, která se ptala, jak maminku přesvědčit, aby tatínka pochovala, také píše, že ji možná někdo může považovat za necitu, ale nemůže se na urnu dívat a není s to se jí dotknout. Skutečné protiklady: – někdo potřebuje duševní sílu, aby uložil urnu nejbližšího člověka do hrobu, ale na to, aby ji měl doma, už takovou sílu nepotřebuje; – někdo dává přednost tomu, aby byl mrtvý okamžitě uložen do hrobu, a obává se, že by mohl být považován za necitelného. V bulvárním Blesku jsem viděl fotografii. Manželka známého českého psychiatra a sexuologa Miroslava Plzáka sedí ve svém bytě u stolku s urnou. Řekla redaktorovi, že ještě neví, kdy urnu pochová. Prozatím kupuje muži do vázy růže a pouští mu oblíbenou píseň. Ukazuje čtenářům lístek, na který manžel už dva roky před smrtí napsal, že si nepřeje žádný pohřeb. Zveřejnila jeho slova záměrně, aby ji někdo nepodezíral, že je jí na pohřeb třeba líto peněz. Redaktor se zeptal jiného známého sexuologa, jakým způsobem by si přál být pochován on, a ten prohlásil, že také nechce žádný pohřeb. „Hlavně se nad tím nepohoršuj,“ píše mi moje česká nakladatelka. – „Urnu Jiřího jsem měla kvůli velikonočním svátkům doma dva týdny, v jeho pracovně, na jeho stole. Teprve pak jsem ho mohla pochovat v rodinném hrobě poblíž Prahy. Atmosféra s urnou v bytě se změnila: člověk má potřebu každé ráno se s ní pozdravit, povídat si s ní. Má
113
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175908