Pějme tedy chválu na spodní prádlo, žehnejme nádhernému negližé, recitujme o něm žalmy. O punčochách, černých, zdobených či průsvitných, ve kterých na to můžete okamžitě, živelně vlítnout, klidně vestoje, a přitom ještě říkat: „Mám vám podepsat převzetí toho balíčku?“ Chvalme francouzské kalhotky z broskvového saténu s výšivkou přes celé pozadí, nohavičkové kalhotky v divokých barvách vykukující zpod košilky — azurové, růžovočervené, blýskavé jako snubní prstýnek na podlaze. Nadýchanou, měkoučkou, bělostnou radost z tylu. Pocit, kdy vám po těle klouže hedvábí jako pohlazení masážním olejem. Ruměnec pod poloprůhlednou krajkou. Černou linii švu od lýtka ke stehnu. Háčky korzetu, pod nímž se chvěje horké tělo. Utržené knoflíčky a lemy. Mám jednu nebesky modrou košilku s drobnými růžič kami a černými podvazky, která mě těší víc než cokoli ji ného, co mám. Nejen že ztělesňuje rozkošnického, rozverného, radostného ducha erotických pohlednic z padesátých let, na nichž jsem vystavěla svůj šatník a sexualitu, ale také v ní vypadám neskutečně hubená. Toho si u prádla všímám často: správný kousek může být tím nejlichotivějším oděvem, jaký si na sebe vůbec lze vzít. Ach, kéž by svět tušil, jak úchvatně vypadáme pod vším tím oblečením. Často se to ovšem dozví. Umět oslnivě nosit spodní prádlo je natolik zásadním ženským nadáním, že dokonce vznikají soutěže, kde se posuzují ty nejlepší: Miss America, Miss World, Miss International, Miss Universe. Říkejte si „promenádě v plavkách“, jak chcete — my víme, co to znamená doopravdy. Je to „promenáda v kalhotkách a podprsence“. Jsem si jistá, že se to tak jmenovalo až do poslední chvíle. Asi tak třicet vteřin před prvním ročníkem Miss World, za zvuku slavnostní znělky, se někdo přitočil k Ericovi Mor-
98 • jak být ženou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175750
leymu, zakryl mikrofon dlaní a zašeptal: „Hele, Ericu. Tenhle feminismus — to asi nebude jen novej výstřelek. Možná s tím budou nějakou chvíli otravovat. Neměli bychom radši předstírat, že ta promenáda buchet v podprdě a kalhotkách se vlastně týká plavecké módy?“ Nejspíš proto, že jsme schopnost „umět nosit podprsen ku a kalhotky“ povýšili na soutěž s neuvěřitelnými odměnami (Jezděte po světě a potkávejte se s dětmi a starci! Rozdávejte si to s fotbalisty! Dostanete korunku!), začíná být nošení kalhotek čím dál těžší. Kalhotky se postupně staly něčím obtěžujícím. A to proto, že jsou čím dál menší. Mnohem menší. Příliš malé. Typický příklad: před pár měsíci jsem jela narvaným metrem s kamarádkou, která byla čím dál bledší a zaraženější, až nakonec přiznala, že má tak miniaturní kalhotky, že její rozkrok je v podstatě vcucnul. „Teď mi zakrývají jen klitoris — jako klobouček,“ řekla. Tohle evidentně není v pořádku. Ježíši Kriste. Takové kalhotky je třeba vybombardovat zpátky do doby kamenné. Musí snad Batman řešit takové kraviny? A proč bychom je měly řešit my? Ženy potřebují — jako jedno ze základních lidských práv — prádlo, které zahalí to, co zahalit chtějí, ne něco, co je třením vtahováno dovnitř a hlubokou gravitací pohlcováno do jejich útrob. To je šílenost. Takže to vybalím rovnou tady a teď: jsem pro velké kalhotky. Přesvědčený feminismus velké kalhotky prostě POTŘEBUJE. Opravdu velké. Právě teď mám na sobě jedny, které vypadají jako protipožární plachta, jež by bývala mohla zabránit velkému požáru Londýna kdykoli během prvních osmačtyřiceti hodin. Sahají od stehen až k pupíku a zcela pohodlně by mohly posloužit k rodinnému víkendovému stanování. Kdybych chtěla kandidovat na poslankyni, heslo mé kampaně by nepochybně znělo: „Dopřejte ženám obří bombarďáky!“
potřebuju podprsenku! • 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175750
Nejmilejší čtenáři, možná vás rozrušilo, co všechno jste se museli dozvědět o mých preferencích v oblasti spodního prádla, ale obávám se, že já zažívám srovnatelnou míru rozrušení, když se dozvídám o prádle ostatních lidí. V jednadvacátém století už nejde o žádné tajemství. Pouzdrové sukně, obtažené džíny a legíny — to vše nám dovoluje stát se svědky přesných obrysů majitelčiných kalhotek, podobně jako když se odhalují stopy středověké kanalizace v dokumentu o archeologii. A to nám napovídá, že prakticky žádná žena v Británii dnes nenosí kalhotky, které by jí skutečně seděly. Místo aby měly něco, co rozumně a příjemně zakryje zadek, což bych já od dobrých kalhotek očekávala, nosí jen o málo víc než jakýsi páseček přes hýždě nebo ozdůbku zadku. Všechny mají bikinové kalhotky, tanga, vykrojené kalhotky, bokové kalhotky nebo kalhotky s nohavičkami (ty poslední jmenované by se někomu nezasvěcenému mohly jevit jako věc, která skutečně plní funkci prádla a zahaluje, ve skutečnosti je to ale jen tenká černá páska přes boky — jako by vaše intimní místa byla obětí nějakého strašlivého zločinu a tenhle pruh měl chránit jejich identitu v televizní reportáži). Tyto těsné, elastické proužky látky přes bedra jsou jak z hlediska pohodlí, tak z hlediska estetiky podobně kruté jako předěl mezi Indií a Pákistánem. Způsobují katastrofické tělesné vysídlení. Celé části těla jsou rozděleny na kusy nebo nuceny k migraci. Na vlastní oči jsem viděla ženy, které měly na ploše od pasu do poloviny stehen několik zadků — klidně dva až osm. Tato nedobrovolná deformace není dílem kalhotek; na to jsou moc malým pánem. Prostě kapitulují pod tíhou úkolů, které jsou na ně kladeny. Jsou v menšině. Jsou bitvou u Thermopyl. Dámy, takové prádlo nemůže být výplodem zdravé mys li. Proč svým zadkům odepíráme prostředky — jako metr
100 • jak být ženou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175750