100
do igelitky, tomu bezuzdnému předvánočnímu rituálu, který měli už dávno zakázat zákonem, já to říkám pořád. Odstrkuju trochu neurvale ostatní kapry, jsou hloupější než já, tak ať si klidně jdou pro jistou smrt; těch pseudohumanistů, co kapra místo do vany vypustí do Vltavy, je minimum a stejně nám tím dvakrát nepomůžou. Jasně, kdysi možná bylo mým předkům dobře ve studené vodě, ve volné přírodě, v nějakém útulném rybníku uprostřed jihočeských lesů. Jenže to bylo předtím, než se zavedly tyhle předvánoční štvanice. Kdysi dávno ještě lidi byli skromnější, necpali se masem na Vánoce od rána do večera, stačilo jim pár ořechů, jedna scvrklá brambora a trochu krup s houbami nebo co všechno na Vánoce jedli. Já už tyhle časy nezažil, v rybníku nás bylo na čtvereční metr skoro dvacet a to už se skoro těšíte do té kádě, že se alespoň něco bude dít. Že nebudete pořád jen nudně konverzovat se stále stejnými kapry, že zahlédnete i nějakou libou lidskou tvář.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175640
Protože i když jsou lidi v podstatě nepřátelé, je pořád lepší dívat se na lidské než na kapří tváře. Možná je v tom i kousek fascinace blížící se smrtí. Že chcete, aby vám ten, kdo vás zabije, byl alespoň trochu sympatický, abyste nepřišli o život rukou nějakého hřmotného řeznického hrubiána, někoho toho typu, který se právě tyčí nad naší kádí. Vedle něj stojí mladá dívčí bytost, na hlavě má kulicha a na tváři výraz odporu. Prohlíží si nás skrz vodní hladinu a já si v té chvíli říkám, že zrovna od té by mi smrt ani moc nevadila. Je tak krásná a krásných holek se u téhle kádě moc nezastavuje, spíš samé staré báby a mámy od rodin. A tak, možná trochu moc impulzivně, vyrazím k hladině, proderu se kapřími těly až nahoru, nastavím bok, o kterém vím, že ho mám míň sedřený od toho příšerného transportu, a mrknu na ni očkem. Vypadá to, že si mě nevšimla, pořád tak nějak znuděně přehlíží obsah kádě, ale pak se na mě štěstí usměje. Holka kývne hlavou
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175640
102
právě ke mně a řezník mě nabere podběrákem a mrskne na váhu. Zdá se, že jsem se trefil, ta holka mě chce živého, a tak jsem jen obalený tím odporným igelitem a už se nesu. Trochu lapám po dechu, přece jen je to nezvyk octnout se najednou mimo vodu. Přemýšlím, jestli nezdechnu cestou, ale říkám si, že to snad mají řezníci nějak ošetřené, že nejspíš kapři nějakou dobu bez vody vydrží. Jen začínám mít z té přemíry vzduchu trochu halucinace. Představuju si, že jsem obojživelník, že se povaluju na pláži u rybníka, rochním se v písku a hraju si tam s dětmi a stejně krásné holky jako tahle mě hladí po šupinách; úplně se zasním, ty halucinace jsou krásně barevné, a to normálně vidím skoro jen černobíle. Málem si říkám, že být takhle v igelitce je úplně nejlepší, ale pak najednou cvaknou dveře, jdeme do schodů, pak další dveře, nějaký byt, koupelna a vana a v ní se najednou octnu i já a padá na mě proud napouštěné vody. A s barvami je utrum a s holkou taky, už
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175640