Pell se zprudka postavil. „Heleďte, já odsud mizím.“ Otočil se a zamířil ke dveřím. „Clayi!“ zavolala Stoneová. „Poslechni si ho! Nejsi podezřelý! Vždyť ti tehdy bylo osm. On chce jen vědět, co víš. Prosím tě!“ Pell se na ni podíval, ale pak ukázal na Bosche. „Vy možná tomu chlapovi věříte, ale já ne. Policajti nikomu žádný laskavosti nedělaj. Akorát sami sobě.“ Stoneová vstala, aby dodala svým slovům pádnost. „Claytone, prosím tě. Dej mu šanci.“ Pell se opět zdráhavě posadil. Stoneová ho sledovala a on na ni rovněž upřel pohled. Na Bosche se odmítal podívat. „Domníváme se, že vrah měl na sobě vaši krev,“ pokračoval Bosch. „A ta se nějakým způsobem přenesla na oběť. Nemyslíme si, že jste měl s tím zločinem cokoliv společného.“ „Heleďte, co kdybyste si nechal ty řeči od cesty?“ odvětil Pell a natáhl k Boschovi zápěstí, aby mu detektiv mohl nasadit pouta. „Clayi, prosím tě,“ řekla Stoneová. Pell zamával oběma rukama, jako že už to stačilo. Byl tak malý, že dokázal na židli úplně vytočit tělo na stranu a přehodit si obě nohy přes boční opěrku židle, takže teď seděl zády k Boschovi jako uražené dítě, které ignoruje rodiče. Ruce měl založené na prsou a Bosch viděl, jak mu na zátylku vykukuje zpoza límce horní okraj tetování. „Claytone,“ řekla Stoneová stroze. „Nevzpomínáš si, kde jsi byl, když ti bylo osm? Nevzpomínáš si, cos mi pořád dokola opakoval?“ Pell sklopil hlavu a konečně se podvolil. „Jasně že si vzpomínám.“ „V tom případě odpověz detektivu Boschovi na otázky.“ Pell ještě deset vteřin trucoval a pak kývl. „Oukej. Takže co?“ Právě když se Bosch chystal položit otázku, zazvonil mu v kapse telefon. Pell to slyšel. „Jestli to vezmete, tak odsud fakt odprejsknu.“ „Žádný strach, já mobily nesnáším.“ Bosch počkal, až zvonění přestane, a pak pokračoval. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175445
„Povězte mi, kde jste byl a jak jste žil, když vám bylo osm let, Claytone.“ Pell se otočil na židli zpátky a podíval se přímo na Bosche. „To jsem bydlel s nestvůrou. S chlapem, kterýmu dělalo radost vytloukat ze mě duši, když matka zrovna nebyla doma.“ Odmlčel se. Bosch chvíli čekal a pak ho pobídl. „A co dál, Claytone?“ „No a pak se rozhod, že mlátit mě je málo. Rozhod se, že by taky bylo fajn nechat se ode mě vykouřit. Dvakrát tejdně. Takže takhle jsem žil, detektive.“ „A ten muž se jmenoval Johnny?“ „Kde jste to sebral?“ Pell pohlédl na Stoneovou – předpokládal, že vyzradila diskrétní informace. „Stojí to ve vašich psychologických posudcích z doby, kdy vás zatkli,“ řekl Bosch rychle. „Četl jsem je. Zmiňujete se v nich o muži jménem Johnny. O tomhle člověku teď mluvíme?“ „Já mu jenom tak říkám. Myslím teďka. Připomínal mně totiž Jacka Nicholsona v tom filmu podle Stephena Kinga. Toho, jak pořád říkal: ‚Johnny je tady‘, a celou dobu honil toho kluka se sekyrou. Tak přesně takový to bylo u nás, akorát bez sekyry. Ten můj Johnny žádnou sekyru nepotřeboval.“ „A co jeho skutečné jméno? To jste znal?“ „Ne, nikdy.“ „Víte to jistě?“ „Jasně že to vím jistě. Ten chlap mě píchal jako divej. Kdybysem jeho jméno znal, tak bych si ho zapamatoval. Vzpomínám si akorát na jeho přezdívku – na to, jak mu všichni říkali.“ „A jak mu říkali?“ Na Pellových rtech se objevil drobný potutelný úsměv. Měl něco, co všichni chtěli, a chtěl to proměnit ve svou výhodu. Bosch to poznal. Během let strávených ve vězení se Pell naučil vytěžit z minima maximum. „Co za to dostanu?“ zeptal se. Bosch byl připravený. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175445
„Mohl byste nadobro uklidit z cesty chlapa, který vás mučil.“ „A proč si myslíte, že je ještě naživu?“ Bosch pokrčil rameny. „Prostě jen tak tipuju. Podle posudků vás měla matka v sedmnácti letech. Takže když se dala dohromady s tím chlapem, bylo jí zhruba pětadvacet. A já bych řekl, že on tehdy nebyl o moc starší. Stalo se to před dvaadvaceti lety…, takže mu teď nejspíš táhne na šedesát a nejspíš dál dělá to, co tehdy dělal vám.“ Pell zabodl oči do podlahy a Bosch přemýšlel, zda před nimi vidí nějakou vzpomínku z doby, kdy ho měl dotyčný muž ve své moci. Stoneová si odkašlala a vložila se do hovoru. „Clayi, vzpomínáš si, jak jsme se bavili o zlu a o tom, jestli se lidé zlí rodí, nebo jestli je to získaná vlastnost? O tom, jak mohou být skutky zlé, ale člověk, který je dělá, zlý není?“ Pell přikývl. „Tak tenhle člověk zlý je. Podívej se, co ti provedl. A detektiv Bosch si myslí, že spáchal i jiné zlé skutky na jiných obětech.“ Pell znovu kývl. „Ten zasranej opasek měl na přezce písmena. Vždycky mě tou přezkou mlátil. Hajzl jeden. Po nějaký době už jsem se prostě nechtěl nechat mlátit. Bylo pro mě lehčí dát mu prostě, co chce…“ Bosch čekal. Nebylo potřeba klást další otázku. Zdálo se, že Stoneová to také cítí. Po dlouhé odmlce Pell přikývl potřetí a začal mluvit. „Všichni mu říkali Chill. Včetně mý matky.“ Bosch si to zapsal. „Říkal jste, že ta přezka od opasku měla písmena. Myslel jste iniciály? Co to bylo za písmena?“ „C. H.“ Bosch si písmena poznamenal. Znovu pocítil nával adrenalinu. Neznal sice Johnnyho celé jméno, ale blížil se k němu. Na zlomek vteřiny se mu před očima mihl výjev. Zvedá ruku, zatíná ji v pěst a klepe na dveře. Ne, buší na dveře. Ty mu vzápětí otevírá muž známý jako Chill. Pell bez vyzvání mluvil dál. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175445