za volantem měla na klíně otevřený notebook, jehož monitor zářil do tmy. Něco hledala. „Kde jsme?“ Vykoukla jsem z okna. Uviděla jsem nějakou za vřenou a bezútěšně vypadající benzínku. „V Altswoodu,“ odpověděl Dimitrij. Zdálo se mi, že kromě té zavřené pumpy tam není absolutně nic. „Ve srovnání s tímhle bylo to poslední město úplnej New York.“ Sydney zavřela notebook. Podala mi ho a já ho odložila na sedadlo vedle sebe, k našim báglům, které se jí zázračně podařilo vzít z motelu. Vyjeli jsme na silnici za benzínkou. Bylo odtamtud vidět na dálnici a já čekala, že po ní vyrazíme dál. Jenže Sydney jela do tmy. Stejně jako na tom posledním místě jsme i tady byli obklopeni horami a lesy. Jeli jsme pomalu jako šneci, dokud Sydney nespatřila úzkou štěrkovou cestu, která vedla do lesů. Byla široká tak akorát pro jedno auto, ale nečekala jsem, že by tam byl bůhvíjaký provoz. Jeli jsme hlouběji a hlouběji do lesa. Přestože jsem Sydney neviděla do obličeje, cítila jsem úzkost, kte rá z ní vyzařovala. Minuty mi připadaly jako hodiny. Pak nás cesta zavedla na větší otevřené prostranství, kde stála zaparkovaná další vozidla, z nich většina vypadala dost staře. Bylo to zvláštní místo na par koviště, vzhledem k tomu, že kolem nebylo nic než les. Sydney vypnula motor. „Tady budeme kempovat?“ zeptala jsem se. Neodpověděla. Namísto toho se jen podívala po Dimitrijovi. „Jsi opravdu tak dobrý, jak všichni tvrdí?“ „Cože?“ podivil se s nemalou dávkou překvapení. „V boji. Všichni povídají, jak jsi nebezpečný. Je to pravda? Jsi vážně tak dobrý?“ Dimitrij se nad tím zamyslel. „Dost dobrý.“ Zamračila jsem se. „Moc dobrý.“ „Doufám, že to bude stačit,“ řekla Sydney a natáhla se po klice. Taky jsem otevřela dveře. „Na mě se nezeptáš?“ „O tobě už vím, že jsi nebezpečná,“ řekla mi. „Viděla jsem to.“ Její kompliment mi poskytl jen malou útěchu. Kráčeli jsme přes odlehlé parkoviště. „Proč jsme tu zastavili?“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175168
„Protože dál už musíme pokračovat pěšky.“ Vytáhla baterku a posvítila všude možně kolem parkoviště. Blikavé světýlko na konec ozářilo cestičku mezi stromy. Téměř se ztrácela, jak byla zarostlá trávou a dalšími rostlinami. „Tady.“ Sydney po ní vy kročila. „Počkej,“ zarazil ji Dimitrij. Předběhl ji, aby šel první, a já oka mžitě zaujala v naší skupince pozici na posledním místě. Byla to standardní formace strážců. Chránili jsme Sydney, jako bychom chránili Moroje. Veškeré moje dřívější myšlenky na Lissu mě v tu chvíli opustily. Teď jsem se plně soustředila na nastalou situaci a všechny smysly jsem měla vybuzené. Dávala jsem pozor, jestli se někde neobjeví nebezpečí. Viděla jsem, že Dimitrij si počíná stejně obezřetně. Oba jsme měli kůly vytažené. „Kam jdeme?“ dotázala jsem se. Pečlivě jsme se museli vyhý bat dírám a kořenům, které se objevovaly před námi. Větve mi rozdíraly paže. „K lidem, co tě neprásknou,“ prohlásila ponurým tónem. Na rty se mi draly další otázky, ale vtom mě oslnilo jasné svět lo. Oči jsem měla přizpůsobené temnotě, takže ten náhlý jas byl pro mě pořádná změna. Mezi stromy to zašustilo a já vycítila, že kolem nás se pohybuje spousta lidí. Jakmile jsem se rozkoukala, všude kolem jsem uviděla tváře vampýrů.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175168
Devět
N
aštěstí to všechno byli Morojové. To mě ale neodradilo od toho, abych pozvedla svůj kůl výš a přistoupila blíž k Sydney. Nikdo na nás neútočil, a tak jsem jen dál držela svou pozici, ale nejspíš na tom stejně nezáleželo. Jak jsem se rozkoukávala, docházelo mi, že kolem nás stojí asi deset osob. Sydney jsme řekli, že jsme dobří, což byla pravda. Dimitrij a já bychom nejspíš přemohli i takovouhle skupinku, i když by to v těchhle podmínkách asi bylo dost obtížné. Taky jsem si uvě domila, že kolem nás nejsou jen Morojové – to byli jen ti, kteří u nás stáli nejblíž. Kousek za nimi postávali dhampýři. A to svět lo, které jsem zprvu považovala za světlo baterky nebo pochodně, vydávala ohnivá koule, kterou držela jedna Morojka v ruce. Vpřed vykročil Moroj asi stejně starý jako Abe. Měl rozježený hnědý plnovous a v ruce třímal stříbrný kůl. Mlhavě jsem zare gistrovala, že můj kůl je mnohem propracovanější než ten jeho, nicméně ostrým hrotem by svou práci odvedl dobře. Ten muž přejel pohledem mě a Dimitrije a kůl sklonil. Pak si začal prohlí žet Sydney. Najednou po ní hrábl a přitáhl si ji k sobě. Dimitrij i já jsme se ihned vymrštili, abychom ho zarazili, jenže další ruce se zase pokusily zarazit nás. Připravovala jsem se na boj, ale strnula jsem, když ze sebe Sydney přiškrceně vypravila: „Počkejte.“ Vousatý Moroj ji popadl za bradu a otočil jí hlavou tak, aby ve světle dobře viděl její zlaté tetování na tváři. Pak ji pustil a od stoupil. „Liliová holka,“ zavrčel. Ostatní vypadali, že se trošku uklidnili, ale nepřestávali na nás mířit hroty kůlů a zdálo se, že kdybychom je vyprovokovali, neváhali by zaútočit. Vůdce Morojů tentokrát zaměřil svou po zornost na Dimitrije a na mě.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175168