Kvůli tomu jsem ho tolik milovala. Mám podobnou povahu. Když mě někdo potřebuje, hned se mu hrnu na pomoc, i když bych někdy neměla. Ostatní mě kvůli tomu měli za blázna, ale Dimitrij mi rozuměl. Vždycky mi rozuměl a hodně se mnou pracoval na tom, jak krotit mou impulzivní potřebu vrhnout se do nebezpečí bez přemýšlení. Mám pocit, že nikdo na světě mi nikdy nebude rozumět tak jako on. Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích tečou slzy, dokud mě nezarazilo, že se na mě všichni dívají. Nejdřív jsem myslela, že mě mají za blázna, protože brečím, ale pak se mě někdo na něco zeptal. „Chtějí, abys pověděla něco o Dimitrijových posledních dnech,“ objasnila mi Viktoria. „Pověz nám něco. Co dělal, jaký byl.“ Rukávem jsem si otřela obličej a zadívala se do ohně. Nikdy jsem neměla problém mluvit před větším počtem lidí, tentokrát to však bylo jiné. „Ne…, nemůžu,“ řekla jsem napjatým hlasem. „Nemůžu o něm mluvit.“ Stiskla mi ruku. „Prosím. Potřebují o něm slyšet. Musejí to vědět. Řekni cokoli. Jaký byl?“ „On… on byl tvůj bratr, víš.“ „Ano,“ řekla něžně, „ale my chceme vědět, co sis o něm myslela.“ Oči mě pořád pálily, jak jsem se dívala do plamenů, které přecházely z oranžové do modré. „Byl… Byl to ten nejlepší muž, jakýho jsem kdy potkala.“ Odmlčela jsem se, abych se trochu sebrala, a mezitím Viktoria využila příležitosti, aby má slova přeložila do ruštiny. „A patřil k nejlepším strážcům. Teda ve srovnání s většinou byl mnohem mladší, ale všichni ho znali a respektovali. Předcházela ho skvělá pověst a spousta lidí se na něj obracela s žádostí o radu. Říkali mu bůh. A kdykoli nastal boj… nebo nebezpečí…, vždycky byl první, kdo se do něj neohroženě vrhal. Nikdy nezaváhal. Před časem, když naši školu napadli…“ Trochu jsem se zarazila. U Belikovových se říkalo, že o tom útoku vědí – že o něm ví každý –, a podle výrazů shromážděných jsem usoudila, že to tak opravdu je. Nemusela jsem nijak rozvádět všechny ty hrůzy, jichž jsem byla té noci svědkem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175166