Zaujatě zakoulela očima. „Já vím! Proto tomu nemůžu uvěřit. Měl bys ho teď vidět. Úplně se z nich rozplývá. Občas mu dokonce ani nerozumím. Už skoro nemluví anglicky, ale jakousi dětštinou.“ Dimitrij se usmál jedním ze svým vzácných úsměvů. „No…, děti s lidmi takové věci dělají.“ „Nedovedu si představit, že by se to stalo tobě,“ vyprskla smíchy. „Jsi pořád tak klidný. Ale samozřejmě… dětštinou bys nejspíš mluvil rusky, takže by si toho nikdo ani nevšiml.“ Oba se tomu zasmáli a já se radši odvrátila. Byla jsem vděčná, že je tu Mason a můžu se bavit s ním. Představoval pro mě příjemné rozptýlení, neboť Dimitrij mě ignoroval a Lissa s Christianem si taky špitali něco soukromého. Sex vnesl do jejich vztahu ještě víc lásky. Uvažovala jsem, jestli se mi vůbec na tom výletě naskytne příležitost promluvit si s Lissou o samotě. Nakonec se od něj přece jen odtrhla, aby mi mohla předat dárek k Vánocům. Otevřela jsem krabičku a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem ucítila vůni růží a uviděla tmavohnědé korálky. „Co to…“ Vytáhla jsem korále a zjistila, že na jejich konci visí těžký zlatý křížek. Dala mi čotky. To je věc podobná růženci, jen je o něco menší, asi jako náramek. „Pokoušíš se mě obrátit na víru?“ zeptala jsem se s úšklebkem. Lissa nebyla žádný náboženský fanatik, ale v Boha věřila a pravidelně chodila do kostela. Jako mnoho členů morojských rodin, které pocházely z Ruska a východní Evropy, se hlásila k pravoslavnému křesťanství. A já? Já jsem pravoslavně nevěřící. Myslím, že Bůh nejspíš existuje, ale nemám čas ani energii zjišťovat, jestli tomu tak skutečně je. Lissa to respektovala a nikdy se nepokoušela mi svou víru vnucovat. Proto se mi ten dárek zdál dost zvláštní. „Otoč to,“ řekla, evidentně pobavená mým šokovaným výrazem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175162
Udělala jsem to. Na zadní straně křížku byl do zlata vyrytý drak ověnčený květinami. Znak Dragomirů. Zmateně jsem pohlédla na Lissu. „Tohle se v naší rodině dědí z generace na generaci,“ objasnila. „Tátův kamarád probíral jeho věci a v bedně našel tohle. Patřilo to strážci mojí prababičky.“ „Liss…“ Nezmohla jsem se na slovo. Čotky měly náhle úplně jiný význam. „Nemůžu… Nemůžeš mi dát něco takovýho.“ „Nechat si to rozhodně nemůžu. Tohle je pro strážce. Pro moji strážkyni.“ Omotala jsem si korálky kolem zápěstí. Křížek mě zastudil na kůži. „Víš, že je taky možnost, že mě vyhodí ze školy dřív, než se stanu tvojí strážkyní,“ utahovala jsem si z ní. Zašklebila se. „V tom případě mi to zase vrátíš.“ Všichni se rozesmáli. Taša začala něco povídat, ale najednou se zarazila a zadívala se ke dveřím. „Janine!“ Moje matka tam stála a vypadala stejně strnule a netečně jako vždycky. „Omlouvám se, že jdu pozdě,“ řekla. „Musela jsem ještě něco vyřídit.“ Jako vždy. Dokonce i o Vánocích musí něco vyřizovat. Když jsem si vzpomněla na tu naši bitku, zhoupl se mi žaludek a tváře mi začaly hořet. Během dvou dnů, které uplynuly od toho incidentu, se ani jednou nepokusila mě kontaktovat, dokonce ani na ošetřovně ne. Žádné omluvy. Nic. Zaťala jsem zuby. Přisedla si k nám a za chvíli už se zapojila do konverzace. Zjistila jsem, že se skutečně neumí bavit o ničem jiném než o záležitostech strážců. Uvažovala jsem, jestli má nějaké zájmy a koníčky. Každému ale ležel v hlavě útok na Badicovy, takže se matka pustila do vyprávění o podobném útoku, který sama zažila. K mému zděšení jí Mason doslova visel na rtech. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175162
„Utnout někomu hlavu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát,“ prohlásila věcně. Nikdy jsem si nemyslela, že sekání hlav je něco snadného, ale ona k nám mluvila, jako bychom to všichni považovali za hračku. „Musíte přerušit míchu a obratle.“ Skrz pouto jsem ucítila, že Lisse se začíná zvedat žaludek. Ona si nikdy nelibovala v brutálních tématech. Masonovi se rozzářily oči. „Jaká zbraň je na to nejlepší?“ Matka se na okamžik zamyslela. „Sekera. Ta je těžká, takže tím získáš její váhu ve svůj prospěch.“ Gestem ruky naznačila máchnutí sekerou. „Drsný,“ broukl. „Teda, doufám, že mi dovolí nosit sekeru.“ Byl to absurdní a směšný nápad, jelikož sekery nejsou zrovna obvyklými zbraněmi, které by s sebou nosil kdekdo. Na vteřinu mi ale zlepšila náladu představa Masona, jak kráčí po ulici se sekerou přes rameno. Rychle to ale pominulo. Nemohla jsem uvěřit, že se o Vánocích bavíme zrovna o tomhle. Máma všechno pokazí. Naštěstí jsme sešlost brzy rozpustili. Christian s Lissou odešli za svými záležitostmi a zdálo se, že i Dimitrij s Tašou mají co dohánět. Mason a já jsme byli na cestě na dhampýrskou kolej, když se k nám připojila moje matka. Nikdo z nás nic neříkal. Na černém nebi jasně zářily hvězdy a jejich světlo se odráželo od ledu a sněhu kolem nás. Měla jsem na sobě slonovinově bílou bundu s lemem z umělé kožešinky. Hřála, ale proti ledovému větru, který mi fičel do obličeje, mě stejně neochránila. Celou cestu jsme mlčeli. Čekala jsem, že se od nás matka odpojí a zamíří k ostatním strážcům, ale ona došla na kolej s námi. „Chci s tebou mluvit,“ přiznala konečně. Hned jsem zbystřila. Co jsem asi provedla tentokrát? Řekla jen tohle a Mason se okamžitě od nás odpojil. Nebyl hloupý ani společensky necitlivý, ale v tuto chvíli jsem si přála, aby byl. Taky mi připadalo jako neskutečná ironie, že by se nej100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175162