šený,“ přerušil ho náhle jeden z cizích mužů v šedivém obleku a upřel tázavý pohled přímo na Sergeje. „Nebo se mýlím?“ „Předešel jste mě,“ usmál se Sergej.
Teď bylo nejdůležitější neztratit hlavu. Věděl, že podivné tušení ho nezklamalo – měl Adélku varovat už dávno. Ne varovat, měl se s ní rozejít a zapomenout na ni. Teď už zbývá jen setina procenta naděje, že ještě není všechno ztraceno. Věděl, že teď záleží nejenom na každém slově, ale i na každém hnutí víček. Pokud se ještě dá něco zachránit. Ne něco. Někdo. Adélka. Nejdražší bytost na světě. Protože jestli ji nechá odjet s výbušninou do Španělska, můžou ji na hranicích – jedněch, druhých nebo třetích, jestli pojede přes Prahu – chytit a na mnoho let zavřít. To ale není to nejhorší – aby ohňostroje nenašli, musí je kurýr mít ukryté uvnitř v těle. Pochopil, že tajná zbraň je mu k ničemu. Adélka je pro Souručenství ideální kurýrkou a Souručenství se jí nevzdá, a už vůbec ne výměnou za nějaký pochybný bílý sladký prášek, který možná začne působit za mnoho let... Nemá to smysl. Sergej přesto věděl, že se musí pokusit Adélku zachránit. Maminku Anahit nezachránil, ale teď mu život dal ještě jednu šanci. Na nic nečekal a vyběhl z budovy ven dřív, než ho mohl někdo zastavit. Venku si zapálil a vytáhl mobilní telefon.
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175144
Muži v šedém „Musíš okamžitě zmizet, okamžitě, jseš ve velkým nebezpečí! Teď hned, slyšíš?“ „Co blázníš, Sergeji, kdy se sejdeme?“ rozesmála se Adélka, ale ozval se zase ten jakoby neosobní, tichý a hrozivý hlas: „Jde ti o život. Dobře mě poslouchej. Jeď na letiště – ne, na letiště ne, jdi okamžitě na velvyslanectví a Bůh tě opatruj,“ zašeptal Sergej poslední větu svým známým a obvyklým hlasem, ještě než se hovor přerušil. Jarní odpoledne se přehupovalo do večera. Adélka šla po Tverské třídě. Davy lidí proudily z práce, domů, do obchodů, do kaváren, nekončící den se pomalu měnil v nekončící noc. Vždycky přemýšlela, jací lidé si mohou dovolit platit astronomické ceny v moskevských kavárnách, a teď se sama před jednou z nich zastavila. Zaváhala, jestli má vejít – a vtom ho uviděla. Stejného člověka, kterého si všimla, když po přednáškách čekala na autobus na druhém konci Moskvy. Viděla ho a rychle vešla dovnitř. Dnes se měli se Sergejem sejít ve městě, chystali se, že půjdou do kina. Adélka se na ten večer hodně těšila. Jsem jako žena v domácnosti, která se nemůže dočkat, až ji manžel vyvede někam mezi lidi, smála se ještě, když se včera domlouvali. Kdyby jí Sergej netelefonoval, asi by toho mužského přehlédla: šedivý jarní kabát, šedivé kalhoty, bledý, celkem hubený, neurčitá barva vlasů, spíš starý než mladý. Kdyby měl aktovku, pomyslela by si, že je to nějaký úředníček, co spěchá domů z práce. Jenže ten muž žádnou aktovku neměl a ona před chvílí mluvila se Sergejem. Skoro jeho hlas nepoznala, šeptal a ani jednou ji neoslovil. Vystrašený hlas, zoufalý hlas člověka, který se octl ve slepé uličce a neví, co má dělat. Adélka ještě pořád doufala, že telefon znovu zazvoní a ona uslyší Sergejův veselý smích. Doufala, ale už tomu přestávala věřit. Za tu krátkou chvilku, než u barového pultu vypila espreso, se rozhodla, že Sergejovo varování vezme vážně a bude mu věřit. Střípky dosud neznámé a ne98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175144
existující skládanky do sebe začínaly zapadat. Sergejova noční práce, kam za ním nesměla chodit a kam mu nesměla telefonovat. Sergejova samota – nikdy se nesetkali s žádnými jeho kamarády. To, že s ní nechtěl nikdy nikam jet – nebo nemohl? Kdyby nad Sergejem přemýšlela, musela by si už dávno přiznat, že je v tom něco podivného, hrozivého – chytrému napověz, hloupého trkni. Adélka ale nepřemýšlela, Adélka byla zamilovaná. Vyšla před kavárnu a na druhé straně široké ulice zaregistrovala rychlý pohyb, povědomý šedý plášť. Sergej říkal, ať jde na letiště. Ne, na letiště vlastně ne, na ambasádu. Nadechla se. Nesmí propadnout panice a musí se svému pronásledovateli ztratit. Znělo to jednoduše, jenže Adélka neměla na rozmyšlenou nekonečný čas, dlouhou dobu, aby zvážila všechny výhody a nevýhody a pak se uvážlivě rozhodla. Nesmím propadnout panice, řekla si znovu, protože jí už propadala. Vytáhla telefon a zdánlivě bezstarostně se zastavila před výlohou drahého butiku, kde na miniaturních krajkových kalhotkách a vyzývavých podprsenkách nebyly ani napsané ceny. Chvíli si pohrávala s telefonem, ale pak se rozmyslela a jakoby nic vešla dovnitř. Namalovaná prodavačka k Adélce zvedla hlavu a pak ji zase bez zájmu sklonila k počítači. Adélka v džínách a manšestrovém saku nevypadala jako typická zákaznice butiku. Adélka popošla ke stojanu a bez zájmu posunula několik podprsenek tam a zase zpátky. Deset tisíc v korunách, je to vůbec možný, pomyslela si, když jí mimoděk padl zrak na cenu – ale to, jestli by si koupila nebo nekoupila podprsenku vhodnou pro luxusní prostitutku, ji teď trápilo ze všeho nejmíň. Musí znovu zatelefonovat Sergejovi. I kdyby vzala jeho varování vážně, přece nemůže začít bezhlavě utíkat, když ani neví kam a před čím, a nechat všechny věci na koleji. Musí se zastavit aspoň pro pas, bez něj se z Ruska nedostane. Znovu vytáhla telefon. Kdyby byla jinak oblečená, mohla by ji prodavačka považovat za luxusní prostitutku, která se laškovně ptá patrona, jestli jí koupí drahou krajkovou 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS175144